Nauč mě líbat, nauč mě milovat

Podivné chování

Jen co jsem otevřel dveře, prolétla mi kolem hlavy učebnice.

„To si ze mě snad už děláš legraci?!" vyletěl jsem.

Sundal si sluchátka, která vysvětlovala, proč ignoroval moje klepání a pak začal vyvádět.

„Vypadni!" zvýšil hlas.

„Ani mě nehne, Sasuke, musíme si promluvit. Volali ze školy-"

„Řekl jsem vypadni! Nebudu o tom mluvit!" Zařval na mě znovu celkem nepříčetně. Tahle stvůra, že je můj dospívající bratr? Kam zmizelo to roztomilé dítě, které se mnou chtělo trávit každou minutu?

„Nepřeháníš už to trochu?!" Zvýšil jsem taky na toho agresora hlas. Normálně jsem byl velmi klidný člověk, často jsem nekřičel a přehnaně jsem ho netrestal, ale on toho také uměl patřičně zneužít.

„Nerozumíš? Teď s tebou nechci mluvit!" Zacpal si vzdorovitě uši a přetáhl přes hlavu deku.

Vážně je mu skoro šestnáct? Momentálně se chová na pět. Jaký normální kluk tohle udělá?

„Vypadni!" ozvalo se znovu tlumeně.

„Fajn, jak myslíš, promluvíme si u večeře," otočil jsem se na patě a doufal, že dostane brzo hlad. Byl jsem mírně šokovaný tím, jak vyvádí, ale předpokládal jsem, že pro to snad má nějaký důvod. Rád bych, aby mi to brzo vysvětlil. Takhle se snad nemohl chovat pro nic za nic.

Sasukeho pohled:

O dvě hodiny později jsem se skutečně pokoušel připravit pro nás večeři.

Co mám dělat? Co mám teď sakra... Né! Sypu tam pepř! Musim něco vymyslet. Třeba mi pomůže něco z internetu. Jo, hned po večeři se na něj kouknu.

Věděl jsem, že jestli něco nenajdu tam, jsem v hajzlu. Pořád tu zbývala možnost, že do zítřka si zlámu obě nohy a uvrhnu se do kómatu.

„Sasuke, proč mícháš tou vařečkou limonádu?" ozvalo se najednou za mnou. Bratr mi civěl přes rameno a sledoval, co dělám.

Jo, dobře, místo omáčky tady míchám sklenku s limonádou a čumím do kredence. Musí mi hned dávat najevo, že jsem blbec?!

„Tak si to udělej sám!" vrazil jsem mu vztekle vařečku, odstrčil ho a zamířil pryč z kuchyně.

„Hned se vrať!" slyšel jsem za sebou, ale žádná reakce z mé strany se tentokrát nekonala. Vážně jsem měl všeho plný kecky a on to nevylepšoval.

Ať už to zní jakkoliv, v těchhle situacích jsem rád, že jde o něj a ne o rodiče. Itachi se nikdy nevydrží dlouho zlobit, ani mě většinou moc netrestá. Spíš mě nechá na pokoji, než mám zase chuť s ním mluvit. Nějaké výhody ten život s ním přece jen měl.

Teď jsem měl ale jiný trable. Blbeček Naruto zavinil, že kvůli němu musím vzít zítra odpoledne tu pitomou husu ven. Ona tomu bude říkat rande a možná s ní budu muset chvíli i chodit.

Ne, to neudělám!

Všechno má svoje meze i způsoby mýho kámoše, jak sbalit Sakuru.

Sedl jsem si k notebooku a začal hledat řešení největšího zítřejšího problému.

Itachiho pohled:

„Tak takhle to tedy nepůjde! Co si vlastně myslí?" vypnul jsem plotnu a než vychladne, šel jsem za ním. S každým schodem jsem toho měl víc a víc na jazyku.

Za okamžik už jsem nahlédl dovnitř pootevřenými dveřmi. Seděl ke mně zády u notebooku, tradičně se hrbil a zase už měl na hlavě ta zpropadená sluchátka. Jakou já měl někdy chuť, vyhodit je ven z okna.