Po letech

26. Prostě trouba

Jakmile uslyšela poslední větu, otevřela pusu dokořán. Přísahala by, že její srdce vynechalo úder, tohle rozhodně nečekala. Otočila se k němu. Když ho uviděla, jak před ní klečí s otevřenou krabičkou a stříbrným prstýnkem v ní, doufala, že se jí to nezdá. Chtěla něco říct, ale najednou se jí zamotala hlava. Kdyby David rychle nezareagoval a nechytil ji, už by tady asi nebyla.
Křečovitě se ho držela a odmítala se pustit. Jen se vystrašeně dívala dolů na cestu, kam málem spadla.
,,Dobrý?" Zeptal se jí a také jí připadal dost v šoku. Přikývla.
,,Děkuju. Děkuju, že jsi mě nenechal to udělat," řekla a zabořila mu hlavu do hrudi. Dal jí pusu do vlasů a stále tam stáli v objetí, nebezpečí pádu jim už nehrozilo. Oddechl si i Jirka, který tohle celé sledoval zpovzdálí. Nejraději by šel k nim, ale vzpomněl si, že musí ještě něco udělat, a tak se vrátil do nemocnice. Mery si ho všimla a usmála se pro sebe.
,,To je přece jasný. Kdybych tě nezastavil, do smrti bych si to vyčítal."

,,Myslel jsi to vážně?" Zeptala se po chvíli, když zvedla hlavu a jejich pohledy se setkaly.
,,Co?"
,,To s tou žádostí."
,,No jasně, že myslel. Sice spolu chodíme plus mínus rok, ale vlastně se s velkou přestávkou známe přes deset let. Myslim, že to už něco znamená." Usmíval se na ni a hladil ji rukou po tváři. Lehce se zasmála, poprvé a dnešní den.
,,Máš pravdu."
,,Ještě jsi mi ale neodpověděla." Opatrně se od ní odtáhl a ukázal jí krabičku s prstýnkem, který měl malý růžový kamínek. Na tváři jí pohrával úsměv a měla slzy v očích.
,,Takže?"
,,Na tuhle chvíli jsem čekala celý svůj život a nenapadlo mě, že přijde takhle a hlavně s tebou. Vlastně mám všechno, po čem jsem kdy toužila a za to ti děkuju. To víš, že si tě vezmu, Daví. Miluju tě," řekla, když jí dával prstýnek na prst. Sledoval, jak se šťastně usmívá, i on sám byl šťastný. Sice to plánoval trochu jinak, třeba při západu slunce nebo při nějaké večeři, pracovní době...ale tohle mělo taky své kouzlo. A hlavně, kdyby to neudělal, nemusel by mít tu možnost už nikdy. 
Z myšlenek ho vyrušil až polibek, který mu dala na rty. Pevně ji objal a spolupracoval, vychutnával si tenhle moment pro oba tak důležitý.
,,Nepůjdeme dovnitř? Už mi začíná bejt zima," řekl zničehonic, když se na chvíli přestali vášnivě líbat. Mery překvapeně zamrkala.
,,Ty seš teda romantik," zasmála se a jemně ho plácla po ruce.
,,A co sis myslela? Že řeknu, jak tě miluju?"
,,No a ne snad?"
,,To víš, že jo a moc. Proto jsem tě taky pořádal o ruku," usmál se a pohladil ji po vlasech.
,,Prostě trouba," zakroutila pobaveně hlavou.
,,Ale tvůj."
,,Se ví." Nic dalšího neřekla, ani nemusela, protože ji znovu lehce políbil. Zase by se to zvrtlo ve vášnivou líbačku, kdyby se od něj neodtáhla.
,,Neříkal jsi, že je ti náhodou zima?"
,,Taky jo, ale nemůžu se od tebe odtrhnout a představa, že budeš paní Hofbauerová, je tak sexy." Pohladil ji po tváři a ona vyprskla smíchy. Společně se tam smáli ještě nějakou dobu a poté se v objetí vydali zpátky do nemocnice.