Po letech

24. Sbohem

Už nějakou tu dobu Davidovi na stole kousek od postele vibroval mobil, neustále ho někdo sháněl. Snažil se to ignorovat, protože mu vůbec nebylo dobře. Ležel zavrtaný pod peřinou a na uších měl polštář, aby nic neslyšel. K jeho smůle to ale moc nefungovalo. No spíš vůbec.
,,Doprdele, kdo to furt otravuje!" Zaklel a natáhl se rukou po mobilu. Pořádně se ani nepodíval, kdo volá a hned hovor přijal.
,,Co je?" Zeptal se otráveně, už jenom proto doufal, že to dotyčného nebo dotyčnou odradí. Marně.
,,D-davide..." chvilku mu trvalo, než rozpoznal ten hlas, protože byl stále ještě mimo.
,,Mery?" Typnul si, naštěstí správně.
,,Konečně..."
,,Hele, děje se něco?" zamumlal a snažil se dál vnímat.
,,Miluju tě." Mery na druhém konci zněla zvláštně. Jakoby smutně a možná i roztreseně, ale tomu David nevěnoval tolik pozornosti.
,,A kvůli tomu mi voláš?" Zeptal se a zavrtal se zpátky pod peřinu. Měl tu chuť telefon hodit kamsi do rohu a ještě ho úplně vypnout. Byla chyba, že to neudělal hned ráno.
,,M-musela j-jsem ti to naposledy říct." Vykoktala mezi vzlyky. 
,,Jak naposledy? Však se večer uvidíme, ne? Počkat, ty brečíš?" Tohle ho trochu probralo.
,,Sbohem, Daví." A hovor zavěsila. 
Nechápavě se na mobil podíval, pak si všiml snad dvaceti nepřijatých hovorů a několika zpráv typu: "potřebuju tě, prosím zvedni to " nebo : "už to nezvládám." Jakmile mu došel význam toho rozhovoru s Mery a všech těch zpráv, vykulil oči. 
,,Kurva!!" Vykřikl, vstal z postele a nevolnost jako by ho zázrakem přešla. Sice byl ještě trochu mimo, ale tady šlo o čas. Rychle na sebe hodil kalhoty černé barvy, boty a na mikinu nebo bundu kašlal, nebyl čas se zaobírat takovými zbytečnostmi. 
Vyběhl z bytu, který ani nezamkl, a zamířil co nejrychleji dolů po schodech.

Když konečně dorazil do nemocnice, šel rovnou za Šárkou na recepci.
,,Šárko, kde je Mery?" Zeptal se hned na úvod.
,,No to nevíme. Od té doby, co se to stalo s doktorem Tomáškem, ji nikdo neviděl. Jako by se vypařila." David se na ni nechápavě koukal.
,,Jak jako Tomáškem? Co by se s ním mělo stát?"
,,Vy o tom nevíte?" Zakroutil hlavou a Šárka mu všechno řekla. ,,Spadlo s ním letadlo, přivezli ho sem a vypadalo to zle. Nakonec se podařila operace, ale potom na pokoji na JIPU zemřel. Všichni jsme z toho špatní, ale Mery to složilo nejvíc. Myslí si, že je to její vina, i když nikdo neví, proč by měla."
,,Tohle se fakt stalo?" Nechápal. Taky nevěděl, co si o tom má myslet.
,,No jo...Je toho plný internet."
,,Sakra, musím za Mery," vzpamatoval se potom.
,,Ale nikdo neví kde je. Všechno jsme prohledali. Sesternu, lékařák, bufet..."
,,Všechno ne," řekl David a bez dalších slov se rozeběhl někam pryč. Na chodbě málem porazil Jirku Bojana.
,,Davide?" Podivil se. ,,Co tady děláš? Nemáš být doma a ležet?"
,,Mám pocit, že si Mery chce něco udělat," podíval se na něj zoufale.
,,Udělat a proč?"
,,Kvůli Tomáškovi. Volala mi, že mě miluje a potřebuje mi to naposledy říct a posílala mi zprávy, že už nemůže, že to dál nezvládá..." Jirka vykulil oči.
,,Musíme ji najít."