Happy ever after- Larry|Niam

35.

"Vaše královská výsosti..." zářivě se usmál sloužící, jenž princi otevřel dveře kočáru. "Dovolte mi, abych vás dovedl ke králi. Netrpělivě vás již očekává v královském sále." Postarší sluha viděl v princových očích nedočkavost. Věděl, že kdyby mohl, tak by se už dávno rozeběhl do zámku a sám si krále našel, ale to bohužel nemohl. Moc dobře si uvědomoval, že na tomto místě již musí dodržovat určitá pravidla, i když se mu to vůbec nelíbilo. 

Čím blíže však ke králi byli, tím více si princ nebyl jistý. "Liame, já mám strach." zašeptal směrem ke svému strážci, když procházeli potemnělými chodbami, jenž osvětlovaly pouze svíčky na několika svícnech. 

"Všechno bude v pořádku." Vydechl jeho nejlepší přítel a v tu chvíli si nebyl jistý, jestli tím neuklidňoval spíš sebe. Nemohl se v tu chvíli, ale zachovat sobecky a znovu svému pánovi připomenout, aby se za jeho milence přimluvil. Doufal v to, že princ nedovolí, aby bylo pirátovi ublíženo.

Po několika málo minutách, již dorazili k vysokým dveřím. "Král čeká uvnitř." vydechl sluha a s lehkým úklonem se vydal pryč. Věděl, že mu nepřísluší sledoval královské shledání. Věděl, že to bude pouze pro jejich očí. 

Louisovo srdce bušilo jako splašené. Jeho dech byl zrychlený a najednou měl pocit, jako kdyby jeho nohy chtěly utéci pryč. Co když ho Harry už nemiluje? Co když se něco pokazí? Opravdu si právě teď nebyl jistý zda do sálu vstoupit či nikoliv. Věděl však, že čím déle vyčkává, tím více ubližuje jak sobě, tak muži, kterého miloval a proto naposledy pohlédl na svého strážce, u kterého hledal oporu. Dostalo se mu mírného úsměvu a jedna z brunetových dlaní přistála na jeho zádech, jako kdyby ho chtěl postrčit do místnosti sám. 

Hluboký nádech...výdech...

Princ odhodlaně natáhl ruku k veliké klice. Už se ji chystal uchopit do dlaně a zatáhnout za ni, když v tom se dveře samy otevřely. Král byl hodně trpělivý, ale to čekání pro něho již bylo nesnesitelné. Nemohl již dál bez svého prince býti a nechápal, co sluhovi trvá tak dlouho, proto se rozhodl porušit veškerá pravidla společenského chování a jít své lásce naproti s cílem ji přitisknout do náručí a celou ji nestydatě slíbat svými rty. 

Modrá se setkala se zelenou. I přes šero, které na chodbě panovalo, mohli jasně spatřit ty nádherné barvy. "Hazz..." "Loui..." vydechli oba překvapeně. Ani jeden z nich nečekal, že se setkají právě mezi dveřmi, ale na tom přece vůbec nezáleželo. "Ach Loui..." vydechl znovu roztouženě král a skoro až se slzami na krajíčku se protáhl mezi dveřmi a vrhnul se na menšího prince. 

Jejich objetí bylo silné, tak silné jako byla jejich láska, která překonala skoro naplněný dohodnutý sňatek, piráty, příšery a cestu přes celé moře. "Tak moc jsem se bál, že už tě neuvidím." zašeptal modroočko a nechal několik slz zmáčet jeho tváře. Byl tak nepopsatelně šťastný. V tu chvíli věděl, že všechny jeho obavy byly naprosto zbytečné. Věděl, že i když se s králem znali jen pomálu, i přes to, že spolu strávili pouze jednu noc, tak to byl ten pravý. Moc dobře v tu chvíli věděl, že dokud bude s ním, tak bude šťastný. 

"To bych nedopustil. Říkal jsem ti, že budeš můj." vydechl stejně tiše jako jeho milovaný a jemně se od něho odtáhl, aby mohl pohlédnout do té dokonalé tváře, kterou jakoby andělé do mramoru vytesaly. "Miluju tě." tolik lásky bylo v té jediné větě slyšet. Tolik pocitů do ní vložil. Musel mu svou lásku konečně vyznati. Musel ty dvě slůvka vyslovit.

Louisovo srdce, jako kdyby vynechalo několik úderů. Svět se náhle celý zatočil a on nevěděl kde je nahoře a kde dole. Jeho nohy se roztřásly a hrdlo stáhlo. "Taky tě miluji. Tak strašně moc."