Opinion | Harry Styles CZ

2. » Mother's resindence

***

Potom incidentu se Stylesem v jídelně, jsem zamířila na odpolední vyučování s takovým klidným pocitem. Cítila jsem se v pohodě, když jsem věděla, že ho v žádné z těch hodin nepotkám. Měli jsme dvě hodiny anglické literatury a jednu hodinu biologie. Anglická literatura je můj oblíbený předmět, ale v těchto hodinách mi myšlenky odbíhaly k němu. Nechápala jsem, jak jsem si mohla vybudovat takovou nenávist k němu za tak krátkou dobu. Možná to bylo tím, že mi vadilo to, jak si dovoluje říkat takové věci o mě a přitom nic neví. Neví, jak se mnou zachází moje matka, neví o mojí minulosti nic, a přesto si dovolí říkat lži o tom, jaká jsem. Naštvalo mě to. Nikdo si mě, i z těch nejpovrchnějších lidí co znám, nedovolil soudit, jen podle názoru a toho jak vypadám.

Cesta autem netrvala ani pět minut a už jsem jela po příjezdové cestě k domu, který jsem nazývala matčino sídlo. Z jednoho prostého důvodu. Nepřipadala jsem si tu jako doma ani jako v domě, kde je má rodina. Byla jsem vetřelec, člověk, který patří jinam. Domov jsem měla někde jinde.

Zaparkovala jsem auto do garáže a po schodech vešla do haly. Neplýtvala jsem časem nad sundáváním bot. Po pravé straně haly byl obývák a po levé jídelna s kuchyní. V obou místnostech lítali uklízečky. Nechápavě jsem se zamračila a zamířila do obýváku.
„Pan Godwin?“ zakřičela jsem do prostoru a čekala na odezvu.
„Ano slečno?“ přispěchal postarší muž s jemně bílým strništěm ke mně.
„Co se tu děje? Proč je tu tolik lidí?“
„Vaše matka pozvala na dnešek dvě dámy, se kterými by později mohla její firma uzavřít smlouvu.“ Oznámil mi.
„Aha,“ řekla jsem jednoduše. „vyžaduje moji přítomnost?“
„Bohužel ano slečno.“ Povzdechla jsem si a poděkovala panu Godwinovi. Pracuje pro máti už dlouhá léta jako komorník a správce sídla. Po širokých mramorových schodech v hale, jsem zamířila nahoru, do mého pokoje. Kabelku jsem hodila na postel a rozhlédla se. V mém pokoji bylo čisto, jako nikdy nebylo. Je vidět, že ty dámy, co se tu mají objevit, se budou zajímat i o mně. Protože jinak by si matka nedávala takovou práci s úklidem. Na stole stál můj počítač s vyleštěnou obrazovkou, jako by byl nový. Zapnula jsem ho, zkontrolovala úkoly a popřípadě udělala. Zabralo mi to ani ne půl hodinu, takže jsem byla spokojená. Nevěděla jsem, kdy ty dámičky přijdou, proto jsem se převlékla do volného trika a kraťasů černé barvy, z knihovny jsem vzala rozečtenu knížku a začala jsem číst. Po přečtení asi pěti kapitol, vběhla do mého pokoje matka.
„No to si děláš srandu? Kde máš šaty?“ začala křičet. Jelikož jsem seděla na zemi opřená o bílou zeď, dívala jsem na ni ze spodu s povytaženým obočím.
„Nikdo mi o ničem neřekl, nevím, co si mám oblíct a kdybych na sebe něco hodila, tak mě seřveš, že je to děsný. Takže jsem čekala na tebe.“ Jízlivě jsem se na ni usmála.
„Barbaro?“ zavolala matka po chvilce ticha mezi námi. Přispěchala žena okolo padesáti let. V ruce měla ramínko, na kterém byly pověšeny šaty. Černé šaty s černozlatým zdobením v oblasti dekoltu. Stoupla jsem si ze země a šaty od Barbary převzala. Poděkovala jsem jí a propustila. Teď jsem zůstala v pokoji jen s matkou, což se mi v žádném případě nelíbilo. Přešla jsem k šatníku, potřebovala jsem si vybrat boty. Do oka mi hned padly černé jehly, které měli podrážku zlatou. Vzala jsem si je do pokoje, kde jsem se za stálé přítomnosti matky převlékla. Prohlédla si mne od hlavy k patě a soudě jejího výrazu, byla spokojena s tím, co vidí.
„Dej si ještě tu zlatou čelenku do vlasů.“ Utrousila a zmizela z pokoje. Přešla jsem k toaletnímu stolku a čelenku si vzala. Obyčejná čelenka na gumě se zlatými ornamenty. Nemělo cenu odporovat, stejně bych si něco do vlasů dala a za další hádku mi to nestojí – musela bych pak s ní mluvit víc, než chci. Zkontrolovala jsem svůj vzhled ve velkém zrcadle na stěně a pak jsem se konečně vydala dolů.