47. » Finals I.

1.4K 102 9
                                    

Tak a je to. Zítra, respektive za pár hodin, mě čekají první zkoušky a to z anglické literatury a zeměpisu. Učením jsem se celý víkend zaměstnávala tak, abych nemyslela na Harryho.

Panebože, jak jsem ho mohla opustit? Ve stejný den, jako přišel o svého otce? Plácla jsem se do čela a z hrdla se mi vydral naštvaný zvuk. Smutek se střídal s naštváním na mě samotnou tak často, že se spíš obě emoce mísily a konaly zároveň. Chtělo se mi vykřičet si hlasivky a zároveň se uplakat ke spánku. Tak moc jsem nenáviděla, že zrovna v ten moment jsem jednala bez řádného rozmyšlení.

Co kdybych se teď zvedla, přijela k Harrymu a za všechno se mu omluvila? Pohlédla jsem na hodiny. Půlnoc. Už bylo moc pozdě. Věděla jsem, že se Harry bude učit, tak dlouho dokud mu to půjde. Nemohla jsem ho rozptýlit, jakýsi pud mi v tom zabraňoval. Harry musí udělat zkoušky. Není to pud ale starost. Knížku, z které jsem se učila, jsem naštvaně zabouchla a rozhlodla se jít spát. Čtení látky stále dokola mi vůbec nepomáhalo si látku více zapamatovat, spíš naopak. Lehla jsem do postele a během několika minut usnula.

Studená sprcha mě krásně probrala po budíčku v 7:30. Zkoušku jsem měla hned na devátou, takže jsem zbylý čas využila na zopakování během snídaně, během cesty do školy a i během čekání ve třídě. Anglická literatura byla hračka, zeměpis jakbysmet. Dopsala jsem zeměpis mezi prvními a tak jsem čekala na Harryho před třídou. Jelikož jsme navštěvovali hodiny zeměpisu společně, psal zkoušku taky. Harry se před písemkou přiřítil (doslova) do třídy pár sekund před zvoněním, pouze na mě letmě pohlédl a sedl si do poslední volné lavice vepředu. Vypadal odpočatě a připraveně na zkoušku, což mě uklidnilo a psaní mé písemky bylo o jednu starost lehčí.

Teď jsem seděla na zemi kousek od dveří učebny. Koukala jsem do telefonu a surfovala na internetu. Zvedla jsem hlavu jen, když se dveře otevřely. Mezi posledním studentem, co opustil místnost a touto dobou byla dlouhá prodleva. Jak to, že nikdo nejde? Zvědavě jsem zvedla hlavu a spatřila Harryho postavu kráčící pryč.

„Harry!" Ozvala jsem se chodbou. Sice polohlasně ale v tichu, které tu panovalo, se zdálo, že křičím. Harry zpomalil svoji chůzi a vsadím se, že si i při uslyšení mého hlasu povzdechl. Otočil se mým směrem a čekal dokud k němu nepřijdu.

„Omlouvám se za to, že jsem tě opustila." Harry slabě přikývl na moji omluvu. V tichu jsme si upřeně hleděli do očí a snažili se vymyslet, co následuje.
„Jak šlo učení?" Nahodila jsem zdvořilou otázku. Napětí se mezi námi dalo krájet. Dala jsem si záležet s vyslovením každého slova, aby nepoznal, jak nervózní jsem.

„Lhal bych, kdybych řekl, že jsem na tebe nemyslel prakticky celý víkend."

Cože? Nádech, výdech. Srdce se mi rozbušilo strašlivou rychlostí a prsty na rukou mě brněly. „Harry," zopakovala jsem jeho jméno. Přiblížila jsem se k němu a ruce položila na jeho hruď. Harry spojil ruce na spodní části mých zad. Stáli jsme v chabém objetí, které pro mě znamenalo vše.
„Měla jsem se omluvit dřív." Povzdechla jsem.„Ne, neměla jsem vůbec odejít z bistra. Harry, tak moc mě to mrzí. Zachovala jsem se hrozně." Slzy sklouzávaly po mých tvářích na Harryho tričko. Cítila jsem Harryho ruku pohladit mě dvakrát po vlasech a následně uchopil moji hlavu do svých velkých dlaní. Zvedl mi ji, abych mu pohlédla do očí.
„Odpustíš mi?" Doufala jsem, že ano. Harryho stěhování bylo nevyhnutelné, ale kdyby odjel a my dva bychom byli pohádaní, nikdy bych si to neodpustila.

„Rylen, ani ti nemám, co odpouštět. Chápu, jak se cítíš, ale-"

„Já vím, že musíš Harry. Je mi to líto." Vzlykla jsem naposledy, otřela si mokré tváře. Harry nic neříkal. Od Harryho jsem se odklonila a naposledy za dnešní den mu pohlédla do tváře. Tvářil se ustaraně. Obočí měl svraštěné, oči mírně přivřené a rty, ach ty rty, které jsem momentálně chtěla ze všeho nejvíc políbit, pootevřené. Jenže políbit ho mi nepřišlo správné, nehodilo se to. Uvědomila jsem si, že na jeho rty koukám (civím) moc dlouho, sklopila jsem pohled a postavila se vedle něj. Společně jsme vyšli ze školy.

„Jdu na oběd k taťkovi, nechceš jít se mnou?" Napadlo mě, jak strávit alespoň hodinku spolu, než se zase budeme učit. Harry ale nechtěl. „Promiň celý týden jsem u Zayna, učíme se společně."
„Dobře," zklamaně jsem přikývla. "A nechceš alespoň svést k Zaynovi?" Sledovala jsem okolí a doufala, že moji nabídku přijme. Nestalo se tak.
„Rylen, v pohodě, měla by si co nejdřív, za tvým ot- za Tatem." Přikývla jsem. Vsadím se, že to zklamání ze mě přímo sálalo. Chytla jsem ho za ruku a lehce ji stiskla.
„Měj se." Otočila jsem se na patě a kráčela k autu. Za volantem jsem se zhluboka nadechla a zachnala jsem slzy. Musela jsem se smířit s tím, kam tento vztah míří. Do háje.

Zaparkovala jsem před taťkovým domem. Chvíli jsem zůstala sedět na svém místě a pozorovala
Harryho dům. Byl tichý, smutný a opuštěný. Jediné, co na něm působilo vesele, byla obrovská modro-červená cedule Na prodej. S hlasitým povzdechem a návalem nových slz jsem přišla ke dveřím a párkrát zaklepala. Slzy jsem potlačila a bez vyzvání vešla dovnitř. Omamná vůně se nesla celým domem. Takhle perfektně voněla jen taťkova specialita a to kotlety s brusinkovou omáčkou.

„Čaute!" Přišla jsem s nadšením do obýváku. Camille si na koberci hrála s malým Andym a taťka hulákal pozdravy z kuchyně. Příjemná rodinná atmosféra naplňovala dům a já si konečně oddechla. Pohrála jsem si s Andym, trochu sipopovídala s Camille, dokud neměl taťka hotové jídlo.

V tichosti jsme jedli výborné jídlo, dokud se mě taťka nezeptal na Harryho. Nebyla jsem překvapená jeho otázkou.

„Rylen, Harry se někam stěhuje?"
„Jo. Do Anglie." Povzdechla jsem si. „Hned po maturitě. Stěhuje se za matkou."

„A co bude s vámi?" Zajímala se Camille. Bylo mi do breku (zase), cítila jsem se jako úplný slaboch.
„Já nevím, pravděpodobně jsme se už rozešli, jen jsme to nepotvrdili a-" Zradily mě hlasivky. Vzlykla jsem, ale to bylo jediné, co se stalo. Byla jsem hrdá, že jsem udržela své slzy. Táta s Camille mě starostlivě pozorovali. Taťka mě dokonce pevně svíral ruku a hladil mě palcem po hřbetu.
„Musím se vzchopit a posunout se dál, po zkouškách začíná nová etapa života. A tu začnu úplně od nuly. S čistým štítem." Přkývla jsem nad svou řečí a znovu se pustila do jídla.

„Holčičko a jak ses dozveděla, že se tam definitivně stěhuje? Jak ti to řekl?" Zeptal se jemně taťka. Ne tati, na toto se mě neptej prosím. Nenuť mě opakovat jeho slova.
„Řekl mi, že ho tu už nic nedrží a ať už udělá maturitu nebo ne, stěhuje se." Vyslovila jsem po minutě nebo dvou, válčení sama se sebou jestli to řeknu nebo ne. Camille si s taťkou vyměnili pohledy a sledovali mě lítostivýma očima.

„Je to v pohodě."

Ne není.

________________

Ahojky!! Jak se všichni máte?

Poznámka: když harry řekl, že by měla jít co nejdřív za Tatem - myslel jejího otce, který se jmenuje Tate (čti  Tejt)

Tak co? Jak se vám dneční díl líbí? Už přituhuje noo..:/(

Každopádně jsem úplně nadšená, protože mám 3 nápady na příběhy!!! Už se moc těším, až je začnu psát!! <3

Otázka dílu: Myslíte si, že Harry zůstane v USA nebo se přestěhuje?

Užívejte si prázniny a mám vás ráda!!!! <3 Nahoře je citát z dnešního dílu, moje oblíbená věta.

Klárka <3

Opinion | Harry Styles CZKde žijí příběhy. Začni objevovat