Opinion | Harry Styles CZ

46. » England is much better

„On umřel, nechal mě tu." Vydechl. Nevěděla jsem, co dělat, ani co říct. Klečela jsem vedle něj a pouze ho objímala. To pouhé objímání bylo ale pro Harryho všechno. Vzlykal mi do ramene. Nedokázala jsem si představit tu bolest, která ho teď ovládala. Sice neměli s otcem nejlepší vztah, ale stále to byl jeho otec.

Přerušil nás až zvonek a následné odkašlání profesora.
„Pan Styles, že ano?" Vedle profesora stáli dva policisté. Harry se v rychlostí blesku postavil a stíral si z obličeje slzy. Policisté mu podali ruku na přivítanou a vzali si ho kousek bokem.

„No dobře, musím se vrátit do hodiny. Dohlédneš na něj, to je mi jasné. Vyřiď mu moji upřímnou soustrast, prosím." Pouze jsem mu slabě přikývla a pozorovala Harryho a policisty řešit. Nepřišlo mi vhodné, abych je vyrušovala, proto jsem zůstala stát na místě. Po chvilce se na mě všichni otočili.
„Slečno Ibsenová, ze školy vás i pana Stylese omluvíme, pojďte s námi prosím."
„Dobře," přešla jsem k Harrymu a chytla ho za ruku. Následovali jsme policisty k jejich autu a poté do něj nasedli.

Tichá jízda byla až přerušena hlášením z vysílačky: „Ten Styles byl obyčejnej ožrala, už vezete toho kluka?" Oba dva se na sebe podívali a jeden z nich odpověděl tak potichu, abychom ho nemohli slyšet. Cítila jsem, jak se Harryho svaly napjaly při tom hlášení. Hladila jsem ho po ruce, utěšovala jsem ho.

Po deseti minutách jsme konečně zastavili před stanicí. Nerozumněla jsem proč zde musím být i já, ale byla jsem ráda, že můžu Harryho chránit, alespoň trošičku. Počítá se to vůbec jako chránění, když tu s ním jsem a utěšuji ho?

Strážníci nám dali pokyn, ať počkáme před kancelářemi. Sedli jsme si na židle, mezi námi neprobíhal žádný kontakt, kromě propletených rukou.

„Pane Stylesi, pojďte prosím za mnou." Vykoukl starší strážník zpoza jedné kanceláře. „Slečno ehm, vy tu počkejte, hned se vás někdo ujme." Mile se na mě usmál. Stiskla jsem Harryho ruku, zatímco se zvedal. Věnoval mi vděčný pohled a ruku mi v rychlosti letmě políbil. O malý moment později se otevřely dveře jiné kanceláře a jistý policista mě pozval dovnitř. Sedla jsem si na židli a rozhlédla se. Fotky své rodiny měl na stole společně s ranní kávou a hromadou papírů.

„Takže slečno Ibsenová, vy jste pana Stylese znala osobně?"
„Ano, byl to otec mého přítele,"
„Pil alkohol?"
„Ano, pil. Vlastně byl závislý na alkoholu."
„Léčil se nějak?"
„Ne."

Ptal se mě na otázky ohledně Harryho, jeho otce a jejich vzájemného vztahu. Na samém konci jsem se odvážila zeptat: „Jak umřel?" Strážník se na chvíli odmlčel, pravděpodobně přemýšlel jestli mi to může říct.
„Doslova se uchlastal k smrti." Povzdechl. „Otrava alkoholem." Navzájem jsme si poděkovali za sdělení informací a z kanceláře jsem mohla odejít. Harry na chodbě ještě nebyl, proto jsem si na jednu židliček sedla a zase čekala.

„Rylen?" Zatřásl mi kdosi s ramenem. Rozdělila spodní a horní víčka a na osobu se podívala.
„Harry, já jsem tady usnula?" Zmateně jsem se rozhlédla po chodbě. Harry moji obavu potvrdil hlasitým smíchem. Skryla jsem obličej do dlaní. „Ježíš, to je trapný."
„Neřeš to, taky bych být tebou usnul. Byl jsem tam asi hodinu a půl."
„A co? Bude to v pořádku neboj," Harry s poloúsměvem přikývl. Stoupla jsem si a ruku v ruce jsme vyšli ven.

Mezi námi bylo zase ticho, jenže já vůbec nevěděla, co říkat. Nevěděla jsem, co se mu honí hlavou a ani, co bude dál. Harryho jsem si bedlivě prohlížela a snažila se ho přečíst. Nevypadal totiž jako ve škole, nevypadal jako by mu umřel otec, už ne. Harry byl zamyšlený, vzpřímenou chůzi kráčel k východu, mírně zvednutou bradou určoval směr a jeho zelené oči koukali všude možně jen ne na mě. Zamračila jsem se, ale nechala to být. Harryho mlčení a vyhýbání mělo jasný důvod. Nevědomky jsem si v tom tichu začala broukat.Upozornil mě na to až Harryho zpěv. Zpíval slova stejné písničky, co jsem si já broukala. Pohlédla jsem na něj a zdálo se, že je šťastnější a uvolněnější. Popadla jsem ho za ruku a doslova ho vytáhla ven ze stanice. Stanice byla kousek od centra, takže jsme se prošli a zašli si na brzký oběd.

„Harry, já vím, že je to pro tebe teď těžké. Je to strašlivá zpráva a nevíš to ani jeden den, ale nenech se tím rozptýlit. Za chvíli máme zkoušky, víš že jsou důležité,"
„Neboj, nenechám se rozptýlit, zvládnu je." Zasmál se.
„Myslím to vážně Harry, je to důležité pro budoucnost,"
„Já vím." Ukončil Harry tuto konverzaci ve chvíli, kdy nám servírka donesla nápoje.

Celou dobu  jsem se nedokázala zbavit myšlenek na budoucnost. Moje vize budoucnosti s Harrym se zdála v nedohlednu, vlastně celkem vyhasínala jako svíčka. Dohnaly mě negativní myšlenky. Za pár měsíců, ne-li týdnu, bude všechno jinak.

„Harry, neměli bychom si o té budoucnosti promluvit?" Hleděla jsem na svoji skleničku s džusem.
„Není moc o čem mluvit, je to rozhodnuté už."
„Cože?" Doufala jsem, že jsem se přeslechla. Doufala jsem, že neřekne to, co řekl.
„Rylen, je ti jasné, že po maturitě a ukončení posledního ročníku se stěhuju do Anglie." Vyslovením slov se ve mně pohnuly emoce. Sevřelo se mi hrdlo. „A je tobě jasné, že tě miluju?"
„Ano, je mi to jasné. Taky tě miluju, ale tohle je jiné..."
„Jak jiné?" Zoufale jsem si podepřela hlavu dlaněmi.
„Umřel mi otec. Nic už mě tu v Americe nedrží."
„Jak, že tě tu nic nedrží?! A co já?" Vybouchla jsem. Křičela jsem na něj přes celé bistro a neměla jsem v plánu se ztišit.
„Rylen, nekřič prosím."
Stoupla jsem si a ukázala na něj prstem. „Já nekřičím, jsem přímo agresivní! To je typická a přirozená reakce na frustraci!" Z hlasitým výdechem jsem si sedla zpět na židli a mračila se na Harryho.

„Mě tu taky nic nedrží." Hodila jsem na stůl bankovku, a co nejrychleji jsem zmizela z bistra.
Během pěti minut jsem už seděla v taxíku, který mě vezl k matce. Až tam mi došlo, jak velký smutek mě ovládal. Jedna jediná slza opustila moje oko a taxikář se mě už ptal, jestli jsem v pořádku.
Přikývla jsem, nechtěla jsem ho mými problémy zatěžovat. Cesta utekla rychle a já se mohla konečně se zmrzlinou uvelebit v obýváku a sledovat cokokoliv, co bude v programu.

Udělala jsem nejhorší věc, co jsem mohla. Opustila jsem Harryho, ve stejný den, co ztratil otce. Propadla jsem v hlastitý pláč s uvědoměním nejhorší chyby.

_____________________

Ahojteee!!! Tak jaké bylo vaše vysvědčení??? Já jsem se svojí jednou trojkou spokojená :D

Doufám, že se těšíte na prázdniny, už asi za 4 hodiny jedu pryc na tyden takže do prazdnin skočim hned:D

Děkuju vám za podporu a za přectení!!!! 76000, to je neuverielný!!!! <3

A co říkáte na děj dnešní části? :O Menší zvrat dovolím si říct! Snad jste si část užili!!

Mějte se krásně a prázniny jsou tu pro vás, užíjte si jeee celee!! <3

Klárka