Lovely Secret

Lovely Secret - 15.část

Harry na mě počká a společně vejdeme do domu.

Je tady nějaké nezvyklé ticho. Projdeme předsíní, když v tom najednou Harry ztuhne ve dveřích do obýváku a nevěřícně zírá před sebe.

Vrátím se o tři kroky zpátky, abych se podívala, co ho tak rozhodilo a nechce se mi věřit vlastním očím. V obýváku stojí Caroline a líbá se s Niallem.

Asi nás zaregistrují, protože oba dva přimrznou na místě. Niall, který držel její obličej ve svých dlaních, rozpojí jejich rty a ruce spustí podél těla. Maličko od ní odstoupí a po dlouhé době, co se dívá do země, sebere veškerou svou odvahu a s výrazem plným lítosti se podívá Harrymu do očí.

V obavách se na něj taky otočím. Stále tam zaraženě stojí. Pak se vzpamatuje, pěstí bouchne do futer, až mám strach, jestli si nezlomil ruku a odejde pryč. Na schodech se málem srazí s Liamem.

"Harry!" zavolá za ním Caroline, jakmile se taky vzpamatuje a běží za ním.

"Co se děje?" zeptá se Liam, když ho Care málem shodí ze schodů, jak se snaží Harryho dohnat. "Nialle?"

Niall bez jediného slova s pohledem sklopeným k zemi projde kolem nás a za chvíli uslyšíme klapnutí domovních dveří.

S Liamem si vyměníme pohled plný zmatku a starostí. Tohle se nemělo stát.

Další klapnutí dveří a do pokoje vejde Louis s Nancy, která má na sobě jeho zelenou mikinu.

"Co se tady stalo? Proč je tu takový dusno?" zeptá se Louis. Nikdo mu ale nedokáže odpovědět.

Niall

Kráčím po silnici, přes kterou neprojede za celou dobu jediné auto, dál a dál. Ani nevím, kam jdu. Nevnímám chlad, který bych jistě cítil, kdybych nebyl tak rozrušený, protože jsem v té rychlosti, s jakou jsem opustil dům, zapomněl mikinu.

Je už tma. Stromy vrhají na silnici strašidelné stíny. Ani hvězdy nejsou vidět přes kupící se mraky. Určitě bude pršet.

Je mi na nic! Co jsem to sakra udělal?! Ublížil jsem Harrymu! Svému kamarádovi, bráchovi! Člověku, který by patřil mezi poslední na světě, komu bych chtěl ublížit! Tak strašně moc mě to mrzí... Kdybych mohl vrátit čas, už bych takovou blbost nikdy neudělal. Ale copak můžu za to, že jsem blázen do jeho holky? Pořád myslím na to, jak přede mnou stála a koukala se na mě těma svýma čokoládovýma očima. Něco mezi námi je. Cítím to. A nejen z mojí strany!

Kéž bych v tu chvíli pomyslel na Harryho. Ale když jsem se na ni podíval, přestal pro mě okolní svět existovat. Cítil jsem hrozné nutkání políbit ji a podlehl tomu. Musím to Harrymu vysvětlit! Nemůžu o něj přece přijít jenom proto, že mám pro Caroline slabost.

Zastavím se a trochu namáhavěji dýchám. Šel jsem rychle, abych ze sebe dostal zlost na sebe samotného. Jsem už pěkně daleko. Posadím se na zem do trávy, zády opřu o strom a obličej schovám do dlaní. Já jsem takovej vůl!

Lilly

Už nemůžu dál jen sedět na sedačce a civět na svoje ruce, jako to dělají ostatní. Kromě mě asi nikdo pořádně neví, co se vlastně stalo, ale i tak tu vládne napětí.

Vstanu, vyjdu z obýváku a zamířím k sobě do pokoje. S rukou na klice se však zastavím. Z Harryho pokoje právě vyšla Caroline a vypadá... no, v takovém otupělém stavu.

"Jsi v pohodě?" zeptám se jí, když se u mě zastaví.

"Jo," usměje se smutně. "Nevíš... nevíš kde je Niall? Potřebuju s ním mluvit."

"Nevím. Asi před hodinou někam odešel."

"Aha, díky."

Když odejde, pořád tam tak nehybně stojím. V hlavě mám proud myšlenek. Harry je u sebe. Caroline nevypadala dvakrát nadšeně. Je v pohodě? Chce být raději sám nebo teď u sebe někoho potřebuje...?

Pomalu pustím kliku a přejdu nejistě k Harryho pokoji. Tiše zaklepu a pootevřu dveře. Leží na posteli a dívá se do stropu.

"Harry? Můžu dál?"

"Hmm..." zabručí na souhlas a já si sednu na kraj jeho postele.

"Jak je ti?"

Chvilku mlčí a nakonec kývne. "Fajn."

"Takže jste si to vyříkali? Už je to v pohodě?"

Koukne na mě a lehce se pousměje. "Rozešli jsme se."

"Co? Proč?" zeptám se zmateně. "Jenom kvůli tomu?"

"Ne. Jen kvůli té puse ne. Ona má Nialla ráda. Možná víc než to a on je na tom podle mě stejně. Nebudu mezi nimi stát."

Mlčím. Nevím co mu na to říct. Nemám nejmenší tušení, jestli se trápí nebo ne a kdyby ano, jak ho utěšit. "Jsi vážně v pohodě?" zašeptám otázku.

Přesvědčivě přikývne.

"Co ruka?" vzpomenu si, jak málem udělal ze vzteku do futer díru a opatrně mu ji zvednu z postele.

"Dobrý," řekne, ale já vím, že kecá. Pravou rukou držím tu jeho a druhou jemně přejíždím po napuchlých, červených a místy i modrých prstech. Zvlášť kloub prsteníčku má pěkně nateklej...

Zničehonic napne prsty a proplete je s těmi mými. Stiskne mi ruku, jak mu to jen bolest dovolí a celou dobu mě při tom upřeně sleduje.

Zvednu pohled od našich spojených rukou a pohlédnu mu do očí. Dívá se na mě s naprosto vážným výrazem.

Dlouhou dobu tu takhle sedíme a ani jeden z nás nepromluví. Do tmavého okna se rozbuší déšť. Niall se ještě nevrátil, napadne mě v tu chvíli. A i když tuhle hezkou chvilku nechci kazit, přesto se zeptám:

"Neviníš z toho jenom Nialla, že ne...?"

Vzdychne a ruku položí zpátky na postel. Při tom mě ale stále drží.

"Koho jinýho? Zradil mě."

"Určitě si to teď hrozně vyčítá. Je tam někde venku v dešti a trápí se kvůli tomu."

Harry jen pokrčí rameny.

Vstanu. "Mysli na to, že tam byli dvoje rty, ne jen ty Niallovy. Nebyla to jen jeho chyba. A i kdyby ano... Nevíš jaké to je, stát před někým, koho hrozně toužíš políbit, ale zároveň víš, že nemůžeš..."

Zadívá se mi hluboko do očí a nakonec bez úsměvu odpoví: "Právě že vím."

Uhnu pohledem, pustím jeho ruku a vyjdu z pokoje.