Princ Louis se zamiloval do prince Harryho. Stejně rychle jako se dva princové stihli zamilovat, tak rychle byla malicherností rozpoutána rozepře mezi jejich otci. Co budou muset podstoupit, aby mohli zažít své "Šťastně až do smrti"? Dočkají se ho...
Navíc stále nemohl uvěřit tomu, že král Harry ještě nedorazil. V posledním dopise, který přišel před týdnem a půl, psal, že právě stojí v přístavu u Christopherova bratra a připravuje se na vyplutí za ním. Cesta přes moře byla dlouhá a nebezpečná. Kdykoliv mohla přijít bouře, kdykoliv mohl přestat foukat vítr a oni mohli nabrat zpoždění. O ztroskotané lodi se však nikde nemluvilo a proto věděl, že je král i s celou posádkou v pořádku. Nechápal proto proč zelenooký král nedorazil. Nechtělo se mu věřit, že by si celou dobu jen s Louisovým srdcem pohrával. Viděl to zalíbení v jeho očích už na plese, když se poprvé setkali. Věděl, že se kudrnatému Harrymu princ Louis opravdu líbí. Proč tedy...
"Děkujeme vám za vše šlechetné dary. A před tím než se princ odebere do ústraní, aby si vybrati mohl, ptám se zda tu není ještě někdo kdo by o princovu ruku zájem projevit chtěl?" pronesl král po představení všech přítomných a pohlédl do celého sálu. O ruku mohl žádat klidně někdo z jeho dvora. Všichni však věděli, že by je čekal jistý neúspěch, protože i když pocházeli ze šlechtický rodů, i když byli přítomni na královském dvoře, nebyli natolik bohatí, aby mohli se svým zájmem uspět.
Princovi se vyhnaly slzy do očí. On nepřijde. Pomyslel si se zlomeným srdcem a už ho nezajímalo koho mu otec za muže či ženu vybere. Smířil se svým osudem. Ztrácel veškerou naději a začal litovat toho, že si nechal hlavu poplésti a následně srdce zlomiti neznámým princem a následně králem.
Už se chystal vstát. Už chtěl za doprovodu svého otce odejít do salonku kde by mu otec předložil návrhy kdo by pro jejich království byl nejlepší partie. Kdo je ten nejlepší z nejlepších. Už se chystal na proplakanou noc, když v tom se ozval dupot na velké chodbě před sálem.
"Ano je!" ozval se hlasitě hluboký hlas, když během okamžiku do velkého pozlaceného sálu vstoupil král se svojí družinou. Jeho chůze byla sebejistá a na tváři měl usazenou ledovou masku. Jeho hruď byla naplněná vztekem. Byl by tu již dávno, kdyby ho strážní neodmítali pustit do zámku. Věděli kdo král je a věděli, že jejich král si nepřeje, aby někdo takový vstoupil na území jejich království. Zlobu, kterou neprávem měl na jeho otce se přesunula i na nového krále. Jeho družina však byla silnější než několik vojáků u zámecké brány.
Na princově tváři se poprvé objevil zářivý úsměv. Poprvé za celou dobu cítil své srdce tlouci rychleji a silněji. Měl pocit, že mu snad samou radostí vyskočí z hrudi. Nemohl uvěřit tomu, že svého vyvoleného po tolika měsících konečně znovu spatřil. I když svou naději málem ztratil, jeho král si pro něho opravdu přišel. Dodržel svůj slib a postavil se jeho otci rozvážně a neústupně jako správný panovník. A i když už neměl své dlouhé kadeře, vypadal pořád stejně nádherně.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Louisův otec, král této země, byl rozhořčen. Nechápal jak někdo může mít takovou drzost. Neváhal a rychle vstal ze svého zlatého trůnu. "Jak se opovažuješ?!" vykřikl rozlobeně. Jeho tvář však byla klidná. Musel si udržet královský postoj.
Král Harry se se svými strážci zastavil před dvěma řadami uchazečů. Poté se sám bez jejich doprovodu rozešel kupředu. Podle jeho očekávání mu ostatní uhýbali z cesty. I když si to nikdo nechtěl přiznat, byl to on kdo byl právě tou nejlepší možností. To on měl největší království, stříbrné doly a doly s drahým kamením, i mocnou námořní armádu a neskonalé bohatství. On byl ten, který by dokázal království nejlépe pozvednout. "Mám právo žádat o princovu ruku stejně jako všichni ostatní."
Hlasitý smích se ozval z králova hrdla a s ním se začal smát i zbytek dvora. Byli jako stádo ovcí, které jdou za svým vůdcem a následují všechny jeho příkazy. Proto si z jejich smíchu král nic nedělal. Jediné na čem mu záleželo byl malý princ s nádhernýma očima, které mu připomínaly barvu jeho milovaného moře a které na něho právě teď hleděly s neutichající láskou a radostí. Tak rád by se k němu rozešel. Tak rád by znovu přitiskl to křehké tělíčko k sobě a něžně slíbal jeho rty. Tak rád by si ho odvezl k sobě domů a udělal z něho svého krále. Vše by připravil a svatbu celou zaplatil. Byl ochotný pro svou lásku udělat cokoliv. Rozhodnutí však nebylo ani na něm a ani na jeho princi. Hlavní a jediné slovo měl jeho otec. "No dobrá..." promluvil, když si uvědomil, že snaha o ponížení druhého krále je marná. "Co tedy můžeš princi nabídnout?"
Na Harryho tváři se objevil malý úsměv, který se ještě více rozšířil, když znovu pohlédl na svého milence. "Princi, můj majetek je vám určitě moc dobře znám. Víte, že ze všech přítomných je mé království to největší a že mé bohatství je tak veliké, že kdybych ho složil na hromadu, byla by větší než tento palác. Já vám však hodlám nabídnout něco, co nikdo jiný z přítomných nemá. A to své srdce."
Princi se tak moc chtělo plakat štěstím. Tak moc se chtěl ke svému králi rozeběhnout a skočit mu do náruče. Když se však chystal promluvit a sdělit své rozhodnutí sám, jeho otec ho přísně zastavil. "Srdce?" uchechtl se. "Srdce není nic důležitého. Důležité jsou peníze a moc. A ty, i když jich máš více než dost, nejsi hoden stát se králem této země. Jsi stejně proradný jako tvůj zesnulý otec. Z vaší vlády nekouká nic dobrého a proto opusť ty i tvá družina tento palác i zem a pokud se ještě jednou opováží tvá flotila zastavit v našich přístavech, rozpoutám válku jakou si neměl šanci za celý svůj život zažít."
"Otče, ale to přece..." snažil se ho princ zastavit a přimluvit se za Harryho. Chtěl mu dokázat, že to pro království bude ta nejlepší volba, klidně mu chtěl přiznat jak moc svého krále miluje, ale nemohl přece dopustit, aby jeho lásku vyhnal a oženil ho s někým jiným.
"Už jsem řekl! Teď odejděte!"
V tu chvíli se zelenooký Harry musel rozhodnout. Rozpoutat válku mezi dvěma největšími a nejmocnějšími královstvími a nebo se vzdát své jediné lásky? Bylo to rozhodnutí krále, ale i obyčejného mladíka, který toužil po lásce. Bylo to těžké rozhodnutí, ale pokud by byla válka, vše, co jeho otec celý život budoval, by bylo nazmar. Miliony lidí by přišly zbytečně o život. V zemi by vládl hlad a nemoci. Nemohl dopustit, aby se tohle stalo. Musel se proto něčeho vzdát. "Dobrá tedy." pronesl s klidnou tváří a věnoval modrookému princi poslední pohled před tím, než se otočil a rozešel se i svými vojáky, kteří byli více než překvapení královým rozhodnutím, pryč ze zámku.
A modrooký princ jen zlomeně hleděl na jeho záda a snažil se zadržet své slzy, které se mu hrnuly do očí. Bolelo to. Tu bolest si nikdo nedokáže ani nepřestavit. Co všechny ty dopisy, co mu psal? Co všechny ty řeči o tom, že válku klidně rozpoutá, jen aby spolu mohli být? Všechno to byly jen lži? Nikdy mu nestál za to, aby o něho bojoval?
Hlasitý šum se ozýval celým sálem, princ ho však přestal vnímat. Nevnímal svého přítele, který se ho tiše ptal, jestli je v pořádku. Nevnímal ani, když mu jeho otec předurčil budoucího manžela. Bylo mu jedno, že porušuje všechny pravidla vhodného chování. Bylo mu jedno, že právě dělá ostudu celé královské rodině. Jediné, co chtěl, byl jeho milovaný král a když sám odešel, zhasla mu poslední naděje, kterou kdy měl.
Bez toho aniž by cokoliv řekl, se ve stejnou chvíli, jako měl přijít ke svému budoucímu choti, rozeběhl pryč ze sálu. Utíkal i přes křik svého otce, utíkal i přes posměchy svých dvořanů. Utíkal přes celý palác, za zády majíc svého věrného strážce a plakal. Slzy mu tekly po tvářích, že ani neviděl na cestu a snažil se zvládnout tu příšernou bolest na prsou.
Doběhl do svého pokoje a rychle otočil klíčem v zámku. Nechtěl teď s nikým mluvil. Chtěl být sám se svým zlomeným srdcem i duší. Musel se smířit s tím, že se ho jeho král vzdal. Potřeboval chvíli na připravení se na donucený sňatek. Musel se smířit s tím, že nakonec dopadne jako jeho matka. Zlomený a nešťastný.
