You're Mine Now [CZ]

20. kapitola

Isabella

Co mám teď dělat? Jak se mám chovat? Jak mám reagovat?

Nepustil mě. Držel mě celou noc v jeho pevném sevření a já si to užívala... možná až moc. Nespala jsem víc než hodinu. Nemohla jsem zavřít oči bez toho, aby mě v hlavě mučily myšlenky. Vím, že jsem udělala dobrou věc a že nemám čeho litovat, ale věc se má tak, že právě teď absolutně netuším, co dělat.

Cítila jsem, jak se jeho vlasy párkrát otřely o můj krk. Otřepala jsem se zimou, která mi přeběhla po zádech. Chris to zaznamenal a přitáhl si mě k sobě blíž. Nechtěla jsem, aby tenhle moment někdy skončil. Nechtěla jsem se vymanit z jeho pevného, teplého objetí, ale věděla jsem, že někdy to udělat musím.

„Kam jdeš?" zeptal se mě ranním chraplavým hlasem, když jsem se posadila. Jeho ruce už mě nadále neobjímaly, místo toho mi jednu z nich nechal položenou na stehně a druhou natáhl přes celou postel v protáhnutí.

Seděla jsem k němu zády, a proto jsem nemohla vidět jeho tvář a výraz. Pokrčila jsem rameny, „do hotelu." Má odpověď ho zřejmě nepotěšila. Naštvaně si povzdechl a sundal ruku z mého stehna.

Než stihnul něco říct, ujala jsem se slova já. „Nemáš jít do práce?" Konečně jsem se na něj otočila a viděla jeho ospalou tvář. Vlasy mu trčely do všech stran, oči měl mírně přimhouřené, snažil se je udržet otevřené, jeho líce měly načervenalou barvu, rty měl vytvarované do malinkého úsměvu, kterého si bylo těžké vůbec všimnout. Podle ospalého a unaveného výrazu na jeho tváři jsem poznala, že se v nejbližší době nechystá vylézt z postele.

„Ne," odpověděl. V jeho hlase byla stále ta chraplavost, která mě tak strašně ničila. Hřbetem ruky si protřel oči, po té je konečně otevřel dokořán.

„Pojď sem," natáhl ke mně ruce a hleděl na mě prosebným pohledem. Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou. Chtěla jsem se držet mého plánu. Odejít a všechno si důkladně promyslet. Ale Chrise to očividně nezajímalo. Obmotal ruce kolem mého pasu a za použití všech jeho sil si mě stáhl k sobě. Ležela jsem na něm celou svou vahou, ale nevypadalo to, že by mu to vadilo. Jeho ruce kolem mě byly stále obmotané a pevně spojené. Šance na uniknutí byla nulová.

„Vážně bych měla jít," vysoukala jsem ze sebe. Bez zájmu mi zahuhňal do krku, který byl ve stejné úrovni jako jeho rty. Každý jeho výdech mi naháněl husí kůži.

Stále se mě nechystal pustit. Nemělo cenu snažit se vstát, protože jeho ruce mě držely vážně pevně.

„Chrisi," oslovila jsem ho prosícím hlasem s kapkou humoru v mém tónu.

„Hm?" Byl jediný zvuk, který z něj vyšel. Uchechtla jsem se nad jeho chováním.

„Vážně musím," oznámila jsem mu dnes už asi potřetí. Otráveně zavrčel a povolil stisk, kterým svíral můj pas. Mohla jsem znovu vstát. Musela jsem se pousmát nad jeho obličejem. Spokojený výraz, zavřené oči a úsměv na rtech. Netrvalo to ani sekundu a jeho oči se rychle otevřely. Přeskenoval si mě od shora dolů.

„Dej mi pusu a nechám tě jít," vydíral mě, ale myslím, že to nebyla potřeba, protože jsem se stejně chystala mu dát pusu na rozloučenou.

Nahnula jsem se k jeho rtům a vlepila mu na ně rychlou pusu. Bylo mi jasné, že se mu to nelíbilo, ale to už jsem stála na nohách s obutými teniskami. Našpulil rty a díval se na mě vražedným pohledem.

„Uvidíme se brzy," mávla jsem mu na rozloučenou. Nečekala jsem na jeho reakci a vyšla z jeho bytu.

Věděla jsem, že ten hezký moment, který jsem po dlouhé době zažila, právě touhle chvílí skončil. Místo něj se objevil ten zodpovědný. Stále jsem nevěděla, co přesně dělat. Nebyla jsem si jistá. Bála jsem se toho, co nastane. Bála jsem se Derecka a jeho reakce.