You're Mine Now [CZ]

11. kapitola

Isabella

Cítila jsem jeho rty na těch mým. Synchronizovaně se o sebe otíraly. „Miluju tě," šeptl, když se odtáhl. Mou tvář držel ve svých dlaních a neúprosně mi hleděl do očí.

„Já tebe taky," zlehka jsem se usmála. Myslela jsem to ještě vůbec vážně? Znamenala ta slova to, co jsem doopravdy cítila? Ano... milovala jsem ho... ale všechno bylo jiné. Všechno bylo otočené vzhůru nohama a já nevěděla, jestli ho ještě vůbec můžu milovat. Jestli je to ta správná věc.

„Blíží se tvé osmnácté narozeniny," usmál se na mě. Jeho ruce déle nespočívaly a nedržely mou tvář, ale jeho oči se stále vpíjely do těch mých.

Obrátila jsem oči v sloup, „vím."

„Mám pro tebe překvapení," na rtech se mu pohrával malý úsměv, který v sobě ukazoval kousek nervozity.

„Chrisi," povzdechla jsem si, „slíbil jsi mi, že to nebudeme slavit."

Pokrčil rameny, „taky že nebudeme. Jen ti dám mé překvapení." Jeho oči se zadívaly na mé rty a v tomhle momentu ukončil náš rozhovor.

Pevně jsem sevřela látku prostěradla v dlaních a nechala slzy, které se tvořily v mých očích, vyplavat napovrch. Po lících si dělaly mokré potůčky a zdálo se, že se nikdy nezastaví. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se dát dohromady. Připadala jsem si jako roztříštěná váza, která ani po slepení nebude stejná.

Nevím, co se se mnou děje a obávám se, že to raději ani vědět nechci. Chris se mi neustále objevuje před očima. Vzpomínka na předešlou noc se mi přehrává před očima a nechce se vypařit z mé hlavy. Strašně bych chtěla všechno odstranit. Všechny ty myšlenky, pocity, zmatenost,... Chrise. Přála bych si, aby všechno bylo takové jako před měsícem. Abych byla šťastná s Dereckem a nepochybovala o našem vztahu, jako to dělám teď. Abych stále nemyslela na Chrise. A abych při každé vzpomínce nezačala brečet.

Chris

„Takže ty mi tady v naprostém klidu, bez emocí, říkáš, že mě přijedeš navštívit?" promluvil jsem do telefonu, který jsem měl pevně přitisklý k pravému uchu.

„Uh... jo," odpověděl hlas v něm.

„Joe, pro Krista!" řekl jsem nadšeným hlasem... možná až moc nadšeným.

„Nechovej se jako holka, Chrisátore," představil jsem si, jak v téhle situaci určitě zakoulel očima, „nebo nepřijedu."

„Neviděli jsme se skoro rok," zkonstatoval jsem.

„To ti stále nedává důvod k tomu, abys vyšiloval jako holka," pronesl mírně otráveným hlasem, ale já i tak věděl, že všechnu tuhle otrávenost jenom hrál a uvnitř sebe cítí stejné nadšení jako já. „Přijedu za týden." Touhle větou ukončil náš hovor. Ani se nerozloučil.

Byl jsem rád, že po dlouhé době uvidím mého nejlepšího kamaráda, se kterým jsem si pořádně nepopovídal už skoro rok. Telefonujeme si jednou za pár měsíců a navštívil mě tady jenom jednou.

Vytáhnul jsem si flašku vychlazeného piva z lednice a otvírákem ji otevřel. Usrkl jsem si ledové tekutiny, jejíž hořkost se mi okamžitě usadila v ústech. Z malé papírové krabičky s nápisem Marlboro jsem vytáhnul jednu cigaretu, vložil jsem si ji mezi rty a zapálil ji. Vyfoukl jsem kouř, který se v mé puse smíchal s chutí piva.

Dlouhou dobu jsem se snažil přestat s kouřením. Nezabralo to. A vlastně je mi to i celkem jedno. Každý má nějaký zlozvyk.

Potahoval jsem kouř a vtahoval ho do plic. Občas jsem se napil piva. Skvělý způsob strávení sobotního večera...

Zády jsem se opřel o studenou stěnu, nohy jsem nechal natažené na palandě. Naposled jsem si potáhnul a dokouřenou cigaretu udusil v popelníku. Dopil jsem poslední doušek, teď už zvětralého piva, a flašku nechal stát na zchátralém nočním stolku.

Zavřel jsem oči a přestal vnímat realitu. Přenesl jsem se na lepší místo. Pryč z tohohle zatraceného, neuspokojivého světa. Pryč z mého zbytečného života. Zapomněl jsem na všechny starosti, na všechny drásající vzpomínky, na všechno utrpení. Vytěsnil jsem ze sebe všechny myšlenky, které se mi neodbytně vynořovaly v hlavě. Zapomněl jsem na celý svůj život. Na mě. Ale pak stačilo jediné zapochybování. Jedna sekunda a všechno bylo zase zpět. Já, můj život a ona, neustále se objevující v mé hlavě.

Z kapsy jsem vytáhnul mobil a v kontaktech našel její číslo. Nikdy jsem nebyl schopen ji vymazat. Kdybych to udělal, utvrdil bych sám sebe v tom, že všemu je konec. Ale on nikdy nebyl konec ... alespoň ne pro mě.

Stav se zítra... prosím. Vyťukal jsem na dotykové klávesnici a hned poté odeslal. Nečekal jsem na odpověď, protože jsem věděl, že zpět nenapíše. Ale ještě jednu věc jsem věděl na sto procent... zítra se staví, nebude schopná mě odmítnout.