You're Mine Now [CZ]

5. kapitola

Isabella

Bolelo mě ho znovu vidět. Bolel mě pohled do jeho hnědých třpytících se očí. Bolelo mě s ním znovu mluvit. Všechny ty pocity, které jsem v sobě po celou tuhle dobu úspěšně schovávala, vyplavaly na povrch. Měla jsem chuť brečet, ale slzy nechtěly opustit mé oči. V hrudi jsem cítila tupou bolest, která jako by vycházela z mého srdce. Chtěla jsem si prostě jen sbalit všechny své věci a odjed z Londýna. Všechno se zdálo divné... jiné... nesprávné.

Neměla jsem sílu dělat, že se nic nestalo. Neměla jsem sílu skrývat ve mně všechny pocity a starosti. Všechnu jsem ji vyčerpala a teď... prostě nemůžu.

Ten pohled, kterým se na mě díval. Ty oči, které ukazovaly všechny jeho emoce. Ty rty, které se musely přemáhat, aby vytvořily jeden jediný úsměv. Ten bolestný hlas, který hovořil za vše.

Vzpomínky se ve mně nahromadily a já se chtěla jen vybrečet. Lehnout si, brečet... a brečet. Ale nemohla jsem. Neměla jsem sílu na slzy.

„Odejdi od něj," chytla jsem ho za ruku. Možná jsem si myslela, že ho mým dotykem uklidním, protože on mě jeho dotykem vždycky uklidnil.

Nestalo se tak. Vytrhl jeho ruku z mého sevření a zaťal ji v pěst přesně tak jako tu druhou. „Nemůžu!" Byl přeplněn zoufalstvím a naštváním. Dával to najevo i ve svém hlase.

„Proč?" šeptla jsem.

„Je to můj otec, pro Krista!" zakřičel.

„Bije tě," podotkla jsem. Poznala jsem, že jsem ho touhle větou ještě více rozčílila. Stisk jeho pěstí zesílil. Slyšela jsem jeho hluboký dech rozléhající se místností. Dělilo nás od sebe jen pár centimetrů, ale mně se to zdálo jako kilometry.

„Nemůžu si jen tak sbalit věci a odejít! Nemůžu ho napráskat policii!" Stále křičel a mě to začínalo děsit. Couvla jsem o jeden krok dozadu.

„Můžeš!" tentokrát se křik vyskytl i v mém hlase, „je ti osmnáct! Můžeš se odstěhovat a jít kamkoli."

Zvedl obočí a sarkasticky se zasmál, „vážně?! Můžu jít kamkoli? Kde mám kur*a vzít peníze na to tvé 'kamkoli'?!"

„Chováš se ke mně hnusně, víš to?" zašeptala jsem. V očích se mi začaly tvořit slzy, ale já je v nich úspěšně držela a nenechala je vyplavat na povrch.

„Nechovám se k tobě hnusně," zakroutil hlavou. V tónu jakým mluvil, bylo stále poznat rozzuření. „Jsem jen unavený z toho, jak se ke mně chováš. Z toho jak se o mně zajímáš... staráš. Jsem prostě unavený z toho všeho."

Zatřepala jsem hlavou a tím se vrátila zpátky do reality. Začala jsem rychle mrkat, abych odehnala slzy, které se stihly vytvořit v mých očích.

Proč si vždy první vybavím jen ty špatné vzpomínky? Proč se v mé hlavě pro jednou neobjeví ty krásné momenty, kterých jsme spolu měli spousty? Proč jednoduše nezapomenu? Přála bych si, abych mohla mít v hlavě gumu a všechny vzpomínky mohla vymazat a tím na ně kompletně zapomenout. Život by byl takhle mnohem jednodušší.

***

„Byla jsem v tom baru," oznámila jsem Dereckovi při naší večerní konverzaci. Už hodinu mi vyprávěl, jak nestihl metro a musel jít pěšky.

„Vážně?" zeptal se překvapeně. Připadalo mi, jako by nečekal, že ho poslechnu. Souhlasně jsem přikývla hlavou.

„Bylo to tam docela pěkné," řekla jsem sama od sebe, když jsem se z jeho strany nedočkala žádné otázky. Kývl hlavou. Bylo na něm vidět, že ho to nezajímá. Raději by pokračoval v jeho historce 'nestihnutého metra', která zase nezajímala mě.

Občas jen tak přemýšlím a sama sebe se ptám, proč jsme vlastně spolu. Asi jsme ani jeden nechtěli být sami. Zní to dost smutně a politováníhodně. Ale takový už je život. Plný strastí, starostí a unáhlených rozhodnutí. Ano, Dereck byl mé 'unáhlené rozhodnutí' a já jsem podle všeho byla jeho. Nechci to s ním ukončit, ani to v dohledné době neplánuju, ale vím, že my dva si nejsme souzeni a do konce života spolu rozhodně nezůstaneme.

„Měli bychom tam někdy zajít," promluvila jsem po chvíli. Nevím, proč jsem mu to navrhla. Z devadesáti devíti procent to bylo pravděpodobně proto, že jsem chtěla ještě jednou vidět Chrise. A to zbývající jedno procento? Chtěla jsem strávit nějaký čas s Dereckem.

Čekala jsem na jeho odpověď nebo reakci. Nedočkala jsem se jí. Dívala jsem se na něj, jak sedí na posteli, zírá do blba a v pravidelných intervalech mrká. Povzdechla jsem si a jemně do něj drcla. Konečně se vrátil zpátky na zem a upřel na mě tázavý pohled.

„Poslouchal jsi mě vůbec?" zkřížila jsem ruce na prsou. Souhlasně pokýval hlavou. Zakoulela jsem očima.

„Jasně," zamumlala jsem. Nevypadalo to, že by mou ironickou poznámku slyšel.

„Takže tam zítra zajdeme," řekla jsem jako hotovou věc.

„Kam?" zvedl obočí. Jo, opravdu mě poslouchal. Ostatně tak jako vždycky. Občas bych si vážně líp popovídala se sloupem než s ním.