GLASS FIGURINE; bucky barnes

Třináctá

Probudila se ve spoře osvětlené místnosti. Zkoušela se pohnout, zvednout ruku, ale nešlo to. Byla připoutaná v křesle.

"Dobré ráno, slečno Wardová," ozval se zase ten protivný hlas.

"Jste připravena na proces?"

"Jaký proces?" vydala ze sebe skřípavě, měla ochablé hlasivky. Doktor jí neodpověděl, jen se škodolibě zasmál.

"Doktore, kdy můžeme začít?" zazněl odněkud z rohu ten strašidelný hlas, který Charlotte slyšela naposledy před šesti dny.

"Samozřejmě, Herr Schmidt," odpověděl mu doktor.

"Tak tedy do toho."

Doktor přešel k Charlotte a z tácku na stole si vzal nějakou další injekci. Byl v ní nějaký modrý roztok.

"Další injekce už ne," vydechla Lot zoufale.

"Nebojte se, pak už Vám to bude jedno," slizce se usmál doktor a injekci zase položil. Sáhl někam nad ní a ona si až teď všimla, že nesedí v normálním křesle, ale v nějakém přístroji.

"Co to je?"

"To už taky nemusíte vědět."

"Herr Zola, rychle," napomenul ho znovu Schmidtův hlas.

"Ano pane," odpověděl bílopláštník a zapnul stroj.

Dvě kovové 'chňapky' se připlácly Lottie na hlavu a obličej a ona pocítila strašlivou bolest. Bylo to, jakoby jí někdo drtil mozek. Bolest se rychle stupňovala, až to nevydržela a musela křičet. Pak křik přešel ve zvířecí řev. Bylo to nesnesitelné.

I přes mučivý tlak a bolest v celém těle cítila ostrý tenký hrot zabodávající se do tenké kůže vnitřní strany lokte. Následně jí doktor modrou tekutinu vpravil do těla a mučení začalo nanovo.

Pomalu, opravdu pomalu otevírala oči. Už tu nebylo tak ostré světlo. Už nebyla v laboratoři. Byla u sebe v kobce. To byl trochu dramatický pojem, ale nějak tak to tam vypadalo.

Nemohla se však soustředit na dlouhé rozkoukávání, jelikož ji hned udeřila bolest v hlavě. Pevně semkla víčka a čekala, než přejde. Avšak přetrvávající nesnesitelná bolest se ani zdaleka nepodobala té před chvílí. Nebo to bylo déle než jen chvíle?

Za pár desítek vteřin usilovného zatínání čelistí bolest ustala a Charlotte necítila nic. Tedy, ruce a nohy ano, ale cítila se prázdně. Prázdně jako nikdy.

"Jak jste se vyspala?" ozval se nějaký hlas za mřížemi. Ona vzhlédla a uviděla malou postavu se scvrklým obličejem, který doplňovaly kulaté malé brýle.

Lottie neodpovídala, bála se ho. Nevěděla, kdo to je. Zatáhla se radši do temného kouta malé žaláře.

"Řekl bych, že dobře, když jste byla v bezvědomí skoro den," ušklíbl se, když se mu nedostalo žádné odpovědi.

"Kde-kde to jsem?" vydala ze sebe roztřeseným hlasem.

"Za chvíli si pro Vás přijdu a půjdete na další testy," neodpověděl jí na otázku a odešel.

Lottie se rozhlížela, jestli tu nenajde nějakou povědomou věc, jež by jí napověděla, zda se nachází ve známém prostředí, ale nic tu nebylo. Přišlo jí však zvláštní a nepříjemné, jak na ni z další cely naproti hledí strhaný muž, s krátkými vlasy a nicneříkajícím výrazem. Raději svůj pohled obrátila ke skleněné srně, kterou doteď svírala v ruce. Ta jí ale také nic neříkala. Avšak rozhodla se, že ji bude mít vždy u sebe jako záchranu od tohoto podivného a strašidelného místa.

Z jejího polospánku ji vytrhla nějaká silná drsná ruka, jež ji vytáhla na nohy a vedla někam pryč z jejího místa. Všechno uvnitř se jí sevřelo a nemohla se pořádně ani podívat do tváře unašeče.

"Á, dobrý den, slečno Wardová," zaslechla děsivý šeptavý hlas. Hledala, odkud je, ale nemusela se rozhlížet dlouho.

Křeslo naproti ní se otočilo a na něm seděl muž v uniformě, s přísným obličejem zkřiveným do úšklebku.

"Herr Zola, můžete," řekl do strany, ale nespouštěl z Charlotte oči.

Muž, co ji sem přivedl, ji vstrčil do dalšího křesla, vypadalo jako u zubaře. Byly na něm ale napojené kanyly s vyústěním do středně velkého pytlíku s modrým čímsi. Vypadalo to jako ten roztok, co jí nejprve podávali v injekcích.

"Co to je?" zeptala se Lottie trochu malátně, s pohledem zabodnutým v modré tekutině.

"Sérum, slečno Wardová. Určitě byste ráda, kdybyste byla o dost silnější, než teď," usmál se nechutně Schmidt.

"Bohužel není ale tak plně vyvinuté, takže nevíme, zda to přežijete," pokračoval. Na to se Lot začala vzpírat, ale silné ruce hlídajícího vojáka ji zatlačily zpět do křesla a připoutaly ji.

Zola začal připravovat kanyly a potom jí je napíchl na předloktí. Charlotte trochu sykla od bolesti ze vpichu, ale nebylo to nic, co by předtím nezvládala.

Pak doktor uvolnil hrdlo pytlíku a modrá tekutina se jí začala vlévat do žil. Lottie cítila obrovský tlak, zatínala pěsti, aby to co nejdříve ustalo. Pak jakoby v ní něco přeplo.

Ocitla se v jakémsi transu, nevnímala nic než nějaká slova, která doktor začal odříkávat.

«содружество»

«тело»

«страница»

«мотоцикл»

Po těchto slovech už Lot přestávala vnímat a začínal se jí zmocňovat vztek. Vztek zakořeněný hluboko v jejím srdci proudící jí žilami. Nebo to snad bylo to modré sérum, co ji nutilo křičet?

Co dívka neviděla, byl samolibý úsměv Schmidta stojícího za svým stolem. Zola zkontroloval kanylu, zda už je v dívce všechno.

Lottie prudce vydechla a vyčerpáním spustila hlavu na prsa.

"Jak se cítíte, slečno Wardová?"

Lot zvedla zrak k veliteli Hydry a zamračila se. Zola ji uvolnil z křesla a ona pohlédla na své ruce. Náhle se jí na pažích rýsovaly svaly, cítila se zpevněná. Instinkt jí radil chytit Zolu pod krkem. Vyzvedla ho deset centimetrů do vzduchu, slyšela, jak se Schmidt zasmál.

"Pusť ho na zem," poručil jí pobavený hlas. Ohlédla se na svého velitele a uvolnila sevření.

"Herr Zola, je čas si ji vyzkoušet."

Názory? :3