GLASS FIGURINE; bucky barnes

Pátá

Rychle jsme vešli do domu číslo 573. Opřela jsem se o zeď vedle schránek na poštu a Bucky mě napodobil. Stále překvapeně, že bouřka přišla tak náhle, jsem se snažila vydýchávat.

„To bylo něco," vydechnul Bucky.

„To teda jo," podívala jsem se na něj a zasmála se. A pak jsem si toho všimla.

Stále mě držel za ruku. Trochu jsem se zarděla a on si toho pak všiml taky.

„Ehh... promiň," řekl rozpačitě a pustil mě. Takže já našeho statečného vojáka uváděla do rozpaků? Ne jen on mě? Tak to musím prošetřit.

„Nepůjdeme už nahoru?" prozatím jsem to přešla a ukázala nahoru k mému bytu. Bucky přikývl, a tak jsme se vydali napospas naštvanému Stevovi.

„Kde jste jako byli? Nechali jste mě tu samotného, i Asterix odešel," vyčítal nám a pak se podíval na černobílou hlavu za mnou.

„Byli jsme ho jen vyvenčit v parku," zvedla jsem ruce v obranném gestu.

„Hm. Příště byste mě mohli vzbudit," zamručel ještě.

„Tys byl ale tak strašně roztomilý, když jsi spinkal, Stevie," zašvitořila jsem dětským hláskem. Steve se na mě jen uraženě kouknul, zatímco od Buckyho jsem slyšela tichý smích. Na něj taky blonďák střelil uraženým pohledem.

„Vy jste se proti mně spikli, je mi to jasné," pokýval hlavou a dál si pojídal míchaná vajíčka.

„Ale Stevie, to bychom nikdy neudělali," přiskočila jsem k němu a zezadu ho objala. Ne, že by to bylo nějak účinné.

„Přesně tak," přidal se i Buck a taky ho objal. Přese mě.

Cítila jsem, jak se na mě namáčkl. Cítila jsem jeho tep.
Cítila jsem jeho teplý dech na mém krku.
Cítila jsem jeho pach, pach borovice a země po dešti.
Cítila jsem, jak mé srdce znepokojeně - spíš spokojeně - poskakuje z jeho doteku.
Cítila jsem, jak zavadil rukou o mou dlaň.
A nakonec, cítila jsem se jako v sendviči.

„Neudělal jsi nám taky snídani?" zeptala jsem se blonďáka, když jsme se pustili. Snažila jsem se zakrýt mírné červenání.

Opravdu jsem z něj mimo. Měla bych si na to dát pozor.

„Myslíš?" pozvedl s úšklebkem obočí, takže jsem usoudila, že se rovnou můžu pustit do připravování něčeho k snědku.

„Pozor, hoši! Poprvé jsem něco nespálila!" zvolala jsem a ukázala na volské oko na pánvi. No dobře, moc jsem toho doma neměla. A vajíčky mě zásobuje paní Lucasová.

„Snad se to bude dát jíst," zasmál se Bucky. Tu poznámku jsem ale nevnímala a s radostí si přesunula svou pozdní snídani na talíř.

„A já jako nedostanu?" udělal na mě James psí oči, když si všiml, že jsem udělala jen pro sebe.

„Můžeš se to taky naučit, cos vůbec v té armádě dělal?" odbyla jsem ho.

„Na vojně nám vařili," ošil se při vzpomínce na ty hnusné břečky, o kterých mi tak rád psal.

„Tak to můžeš být rád, že nemám takový hlad," usmála jsem se a dala mu půlku vajíčka. On se rozzářil a vypadal jako štěně, pro které si konečně přišel jeho páníček.

Když jsme dojedli, odklidila jsem se do ložnice a začala si drnkat na kytaru. Ne, že by mi to nějak šlo. Táta se mě to vždycky snažil naučit, ale já nikdy nedokázala tak rychle přehazovat prsty na nové akordy. Každodenním cvikem jsem se ale postupně zlepšovala, až bych řekla, že tehdy jsem byla hodně podprůměrná, zatímco teď jsem jen podprůměrná.

Uslyšela jsem cvakání drápků o parkety a z ve dveřích se objevil Asterix, vyskočil ke mně na postel a přitulil se k mému boku. Přestala jsem hrát a hladila jeho flekatou hlavu.

„Aste, kolikrát jsem ti domlouvala, že na postel nesmíš?" pokárala jsem ho s úsměvem. Stejně si sem vždycky vyleze a spí tu, dokud nepřijdu z práce.

„A my smíme?" zeptal se Stevův hlas doprovázený jeho smíchem. Oba hoši přišli do ložnice a přidali se k ke mně a Asterixovi. Jejich pohledy zvážněly.

„Ehm.. Charlotte?" promluvil po chvilce Bucky, když jsem pokračovala v drnkání. Pohlédla jsem na něj a pomalu bezmyšlenkovitě přejížděla prsty po strunách.

„Víš, co je dnes za den?" Zamyslela jsem se.

„Pokud se nemýlím, tak jedenáctého..." hlas se mi vytratil.

Jedenáctého prosince. To byl můj první nejhorší den v životě.
Bylo mi tehdy dvanáct, psal se rok 1931. Táta za mnou přišel do dětského pokoje, kde jsem hrála se Seraphinou na klavír. Byl strašně skleslý. Oznámil nám, že moje maminka zemřela. Prý to byla automobilová nehoda.

Seraphina, které bylo tehdy patnáct, mě s tatínkem začala utěšovat, sušila mi kapesníkem proudy slz, které se nechtěly zastavit.

Teď jsem hleděla před sebe s prázdným výrazem. Deset let. Deset let od toho, kdy se to stalo, a stejně mě vždy píchne u srdce, jen na to pomyslím. Měli jsme tenkrát s tatínkem temné období, první dva týdny jsem ani nechodila do školy.

„Lot, nechtěli jsme to na tebe takhle uvalit," omlouval se Bucky a hladil mě po zádech.

„To je v pořádku, stejně bych na to přišla sama," zavrtěla jsem hlavou a ze zeleného oka mi vypadla slza. Jenže hnědé oko na sebe nenechalo dlouho čekat a začalo plakat též.

Steve si mě přitáhl do náruče, jemně mnou houpal ze strany na stranu a já pomalu uklidňovala své trhané pohyby. Cítila jsem na svém obličeji Asterixův jazyk, jak mi slízává slanou tekutinu a začala jsem se tiše smát.

Steve se usmál a pustil mě.

„Co jít takhle na zlepšení nálady k Johnovi?" navrhl Bucky.

„Tak dobře," souhlasila jsem, protože jsem se nechtěla utápět ve smutku po zbytek dne. A to jsme měli prakticky celý před sebou.

Zvedli jsme se a vyrazili do námi oblíbeného baru U Johna.

Samozřejmě, že to vydávám zase pozdě. Ale snad nevadí a kapitola se líbila❤️