GLASS FIGURINE; bucky barnes

Šestá

K Johnovi to bylo jen pár minut. Stačilo přejít jeden blok, pak zahnout doleva a byli jste tam.

Bar U Johna byl takový ten typický koutek pro oslavy narození dítěte i pro poklidné sezení na židličce a upíjení moku. Vedl to tam vtipný a milý mladík, který se nejmenoval jinak než John. Mohlo mu být pod třicet.

"Ahoj Johne," pozdravila jsem, když jsme vešli. On už na nás mával a za pultem připravoval pití.

"Jak se má naše slečna Wardová?" zvedl s úsměvem obočí. Já se jen usmála a usedla na jednu z barových židliček.

"Jako vždycky, třikrát," houknul na něj Steve a posadil se vedle mě, Bucky z druhé strany.

Za chvilku před nás John postavil tři skleničky s čirou tekutinou a my to všichni najednou vypili. Pálení na sebe nedalo dlouho čekat, a tak jsem zkřivila obličej, čemuž se hoši vedle mě zasmáli. Sami byli v pohodě.

"Chtěla bych se dneska opít," řekla jsem navečer, když už jsme v baru strávili podstatnou polovinu dne.

"Víš, že já to nedokážu," pokrčil rameny Steve.

"Tak se opiju sama," zasmála jsem se, už jsem přiopilá byla. Ale jen málo.

"Kam vlastně zmizel Bucky?" uvědomila jsem si, že už jsme tam poslední půlhodinu seděli jen já a Steve.

"Asi šel ven, na čerstvý vzduch," rozhlédl se po podniku voják. Já si mezitím řekla Johnovi o něco hodně tvrdého. Venku před barem jsem zpozorovala známou siluetu, přikládající si k ústům ruku s cigaretou a následně vyfukující šedý kouř.

Teď jsem na to nedokázala myslet. Že by do toho zase spadl? To nesmí. Vždyť jsem mu snad tisíckrát říkala, aby toho nechal.
Sledovala jsem, jak se natáhl přes stolek venku a uchopil skleničku, kterou do sebe vyklopil. Co se mu stalo? Proč by tohle dělal Bucky bez nás?

—————

Na stole přede mnou stála osamocená sklenička čiré, rubínové tekutiny. Skotská. To se mi teď hodilo.

Potáhl jsem z cigarety a uhasil ji. Natáhl jsem se pro skleničku a chvilku si ji prohlížel. Ano, byla to má dobrá whisky. Na jeden lok jsem tu pálivou lihovinu vypil. Zahořel mi krk, ale jen na chvíli. Hodilo se mi to.

Potřeboval jsem si od nich oddechnout. Od ní.

Každým dnem, co jsem zpátky, mě mučila víc a víc. Prostě nedokážu být u ní tak blízko, abych něco nezkazil.

Tak rád bych si někdy přivoněl k těm kudrnatým černým vlasům, i když vím, jak voní. Jako růže. Ona je miluje. Jednou se mi to vlastně poštěstilo, to když jsem usnul vedle ní na posteli.

Tak rád bych se celé dny díval do těch jejích krásných laních oči. Neustále těkal ze zeleného do hnědého oka, orámovaného hustými dlouhými řasami. S každou barvou jinou má také každou půlku obličeje jinou. Ale dělají to jen ty oči.

Tak rád bych zlíbal ty pihy na nose a víčkách, vypadá s nimi neuvěřitelně nádherně, i když si to nechce připustit.

Chtěl bych, aby se její jemné prsty ztrácely v mých vlasech, až mi bude polibky oplácet.

Tak hrozně moc bych toho chtěl. Jenže to nejde. Je to prostě Charlotte a já jsem James. Jsem jen zvíře, které ze sebe potřebuje všechno dostat. A jsme kamarádi. A ona to tak chce. A já bych jí to nikdy neudělal.

Podíval jsem se oknem dovnitř na ty dva. Lottie se zrovna něčemu smála a Steve se na ni usmíval. Usmál jsem se taky. Těm dvěma by to slušelo víc. Někdy se Steva zeptám.

Zvedl jsem se a i se skleničkou jsem si šel pro další pití. Potřebuju zapomenout.

"Johne, ještě whisky," postavil jsem skleničku na pult a otočil se na Lottie. Zase na mě koukala jejíma velkýma očima, ale bylo znát, že už taky něco vypila. Tohle nebyla ona.

"Proč piješ?" zvedl jsem obočí, ale hned mi to došlo. Mamka. Kývl jsem hlavou, že už jsem pochopil.

"A proč ty?" vrátila mi otázku. Nedokázal jsem odpovědět.

"Jen tak," vymáčkl jsem ze sebe nakonec.

"Víš, že ty cigarety tě zabíjí," pokárala mě.

"Válka mě nezabila, takže mě nezabije už vůbec nic," ušklíbl jsem se, vzal pití a odešel zase zpátky na vzduch, protože vevnitř se nedalo pomalu dýchat.

Usadil jsem se zase na svoje místo, ale otočil jsem se čelem ke sklu, abych na ně viděl. Charlotte se zrovna bavila s Johnem, který na ní mohl oči nechat. Kdo by taky ne, pár pohledů jsem si všiml už při příchodu. Ale nebudu říkat, že mi to nevadilo.

Hodil jsem do sebe panáka a opřel se o opěradlo. Vzhlédl jsem k nebi a zjistil, že už se podstatně stmívá. Zašel jsem zase dovnitř pro ty dva.

"Už budeme muset jít, jinak netrefíme domů," oznámil jsem jim, a tak jsem vlastně vyrušil Lottie ze zapálené konverzace s nějakým chlápkem.

"Jo, bylo načase, Lot už začíná blbnout," přidal se ke mně Steve a oba jsme ji začali přemlouvat, aby šla, nebo tady usne.

"Ale jen proto, že musím nakrmit Asterixe," souhlasila nakonec.

Každý ji vzal z jedné strany, aby se nezřítila na zem, jak se jí pletly nohy. Pomalu jsme došli domů, kde nás ani Asterix nevítal, protože už tvrdě spal. Aspoň ho Lottie nemusí krmit.

Tak, kdo počítal, jak je to dlouho od minulé kapitoly?
Snad chápete: spisovatelský blok. Teď už to, doufám, bude lepší.

Snad už si také nastavím budík na vydávání kapitol. Napište, jak často byste chtěli, ale upozorňuji, že více jak dvakrát týdně to nebude😂
Zatím to nechám vždycky na neděli.

Jinak, co vysvědčení? Já ho ještě nedostala, my máme až v úterý🙈

Tak se mějte a užívejte začátek prázdnin❤️