GLASS FIGURINE; bucky barnes

Druhá

Poslední dobou se potácím jako tělo bez duše. Už ani do práce nechodím. Při životě mě udržují jen krátké dopisy, které si pravidelně vyměňujeme. Poslední týden ale nepřišlo nic a tak mi musel stačit jen můj flekatý Asterix.

Seděla jsem na polštářích na okně a kreslila si hlavičky koček na hnědý papír. Venku jemně sněžilo, hlas paní Lucasové zrovna volal její děti domů, než se úplně setmí.

Vyrušilo mě zaklepání na dveře. Nejspíš zase sousedka Smithsonová chce, abych vypnula gramec, protože ji to ruší při spaní. Sama si ale začne v klidu uprostřed noci bouchat neumytým nádobím. Odložila jsem pastelku a seskočila z parapetu.

Přešla jsem ke dveřím a pevně stiskla kliku, připravujíc se na to, až stará slečna Smithsonová začne ječet na celý dům. Ano, opravdu po všech okolo chtěla, aby se jí říkalo slečna, i když jí bylo přes osmdesát a snad padesát let byla vdaná. Vydechla jsem a otevřela těžké dřevěné dveře.

Ztuhla jsem na místě s vykulenýma očima. Za dveřmi stál on, přesně takový, jakého jsem ho viděla naposledy, v uniformě, jen trošku zjizvený. Znovu se po těch dvanácti měsících usmál tím jeho andělským úsměvem, který mi tak chyběl.

„Bucky," zašeptala jsem a stále s nevěřícným výrazem se mu vrhla okolo krku.

„Bucky, Bucky," opakovala jsem pořád dokola a z očí se mi řinuly slzy. On mě uklidňoval hlazením po zádech a mohla jsem cítit jeho lehký, něžný smích.

„Myslela jsem, žes... žes...," nedokázala jsem to doříct.

„Promiň, že jsem nepsal. Měl jsem moc práce s balením a taky s ním," ukázal za sebe. Až teď jsem si všimla dalšího muže stojícího za ním.

Bucky mi uhnul, abych na něj viděla. Byl vysoký, trochu vyšší než Bucky a hodně svalnatý. Pohlédla jsem mu do obličeje. Měl nebesky modré oči a blonďaté vlasy. Ty rysy jsem poznávala.

„Steve!" vykřikla jsem a taky na něj skočila. „Nějak jsi vyrostl," upozornila jsem ho.

„Jo, to už mi taky někdo řekl," zasmál se a podíval se na Jamese.

„Ale... jak se to stalo?" odstoupila jsem od něj a prohlédla si ho pořádně. Když před rokem odcházel, byl jen trochu vyšší než já.

„Nechceš se na to jít posadit?" navrhl Bucky a vešel do bytu, kde na něj skočil Asterix a začal se s ním zběsile vítat.

„Aste," zavolala jsem na něj, on se na mě otočil a přiběhl k mému křeslu. Párkrát se zatočil do kolečka a pak se posadil. Stejně pořád nadšeně vrtěl ocasem, jelikož byl strašně rád, že mě po tak dlouhé době vidí šťastnou, a že jsou tu jeho kamarádi. Bucky si sedl na zem vedle něj a hladil jeho flekatou hlavou, já se usadila do křesla a Steve na zašlou pohovku naproti mně.

„Tak povídej," vybídla jsem ho a on se nadechl. A snad nevydechl, dokud nedořekl poslední slovo. Párkrát ho Bucky doplnil, párkrát jsem se na něco zeptala já.

„To je... neuvěřitelné," vydechla jsem. Nemohla jsem uvěřit, že by někdo dokázal vyvinout nějakou tekutinu, která by vás dokázala zvětšit jednou tolik, mnohokrát znásobit rychlost a sílu jedince. Steve byl opravdu hora svalů. Skoro jsem z něj nemohla spustit oči.

„Nezírej na mě tak, přijdu si trapně," zasmál se a já se vzpamatovala.

„Promiň, nemůžu si pomoct. Vždycky jsi byl takový malý a... zranitelný. A teď jsi tohle" usmála jsem se a poukázala prsty na celé jeho tělo. Otočila jsem se na Asterixe, jestli Steva poznává, protože ho nepřišel přivítat tak jako Buckyho. Díval se na něj trochu nedůvěřivě, ale když se vymotal z Buckyho rukou, šel k němu a očichal si ho.

A poznal ho. Začal mu olizovat obličej a Steve si toho praštěného dalmatina začal hladit. Asterixův výraz vypadal, že je rád, že je celá rodina zase pohromadě.

Vždycky to bylo mé trdlo, které se motalo všude a všem pod nohy. Sice už nebyl nejmenší, ale pořád vás dokázal uchvátit svojí hravostí.
Na všech našich procházkách po Brooklynu se už dobrých pět let tahal s námi. Pořídila jsem si ho po smrti svého otce, abych na světě nezůstala úplně sama. Matka mi zemřela, když mi bylo dvanáct, a tak na mě zbyl tatínek sám. Byl vždycky hrozně hodný. Milovala jsem ho. Bral mě na spousty výletů, učil mě střílet lukem,i když mi to nešlo. Byli jsme nejlepší kamarádi. Jenže pak se v mých sedmnácti také odebral na onen svět.

Ale zůstali mi tihle mí tři ochránci, kteří na mě dávali pozor každý den. A když ti dva se dvěma nohama odešli sloužit, zbyl mi můj čtyřnoháček. Můj krásný Asterix.

„No, jsem rád, že jsme se tak krásně zase shledali, ale mám docela hlad. Měla bys tu něco?" zeptal se mě Bucky, který sledoval rozjařeného Asteho.

„Myslíš, že je tady něco, co by se dalo normálně požívat?" zasmála jsem se.

„Něco najdem," zvedl se i Steve z pohovky a zamířil do kuchyně.

„Nic tam není, jenom dort od slečny Smithsonové," upozornila jsem ho. Steve vydal znechucený zvuk. Ano, slečna Smithsonová mi přinesla dort. Prý, ať si užiju narozeniny. Radši jsem jí neřekla, že jsem je měla před sedmi měsíci.

„Už jsi ho ochutnala? Není ani tak hnusný, jak bych od Smithsonové čekal," ozval se po chvíli Steve. Protočila jsem očima.

„Pozor, abys tam nenašel výbušninu," zasmála jsem se.

Steve ten dort přinesl do obýváku i se třemi lžičkami, a tak jsme byli nuceni tu pochoutku aspoň ochutnat. A opravdu, nebylo to tak špatné. Asi pak za slečnou Smithsonovou dojdu, že byl dort dobrý. A třeba na mě pak nebude tak moc vyhrazená.

Tak se nám objevili kluci. Jak se líbila kapitola? jsem na ni s dovolením docela pyšná, i když to není nějaká sláva xD

E.R. <3