GLASS FIGURINE; bucky barnes

Dvanáctá

„Dobré odpoledne, vojáku," ozval se na poslech příjemný hlas, pro Charlotte dost známý.

„Franku," zašeptala a snažila se otevřít oči, ztěžklé únavou a bolestí.

„Nemluv, Wardová. Teď půjdeš se mnou," řekl její bratranec tvrdě, chytil ji za paži a zvedl ze studené země. Za nimi šli, asi jako ochrana, dva další lidé.

„Kde-kde to jsem?" zeptala se dívka vystrašeně, ale Frank jí věnoval jen pohled říkající: jestli teď nezmlkneš, předhodím tě vlčákům. Lottie si byla jistá, že někde tady určitě nějaké krvelačné psy mít budou.

„Herr Schmidt, tady je," oznámil do prostoru, když vešli do nějaké rozlehlé místnosti. Všude to blikalo a pípalo, v rohu byl kulečník, ale jen s jedním tágem.

Přímo naproti nim stál velký stůl a za ním židle, která se teď otočila a na ní seděl nějaký muž v uniformě. Už na první pohled budil docela respekt a šel z něj strach. Alespoň Lottie se ho bála.

„Kde je složka?" zeptal se muž hrůzu nahánějícím hlasem Franka, který odněkud vytáhl portfolio a podal mu ho. Trochu s Lottie škubl, jelikož ji pořád držel za loket, jako by se bál, že uteče. Jenže ona stála jako přimražená a sama od sebe se nedokázala pohnout. Muž za stolem pomalu přejel pohledem z ní na složku a prolistoval ji.

„Charlotte Marguerite Wardová... Vymazat," řekl nepřítomným hlasem.

„Pane, jste si jist, že-"chtěl protestovat Frank, ale muž ho utnul.

„Řekl jsem vymazat," upřel na něj varovný pohled.

„Jak si přejete, Herr Schmidt," sklopil zrak Ward a i s Lottie se otočil a odešel z místnosti.

„Franku, kdo to byl?" zeptala se Lottie, když se konečně vzpamatovala.

„Všechno ti to řekne po vymazání. Ale jmenuje se Johann Schmidt, je to náš vůdce. Ale jak jsem řekl, znova ti to zopakuje," promluvil teď o dost měkčeji bratranec, ale když s ní došel k nějakým mřížím, hodil ji do cely se znovu nabytou hrubostí.

Lot dopadla na všechny čtyři a otočila se za sebe, kde už Frank mříže zamykal.

„Co to děláš?" zašeptala vystrašeně černovláska. Ward se na ni jen zle podíval a odešel.

Charlotte byla zmatená. Nechápala, co se stalo, proč je tady, ani jak mohla přežít. Pamatovala si přece, že padala z vlaku spolu s Buckym a Stevem. Pak byla tma. A potom se probudila tady, v zimě a další temnotě. Netušila, co to znamená vymazat, ale podle všeho soudila, že to není nic dobrého.

Nelíbilo se jí tu. Bylo to tady všude zašedlé, všude jen mříže a studené zdi, zima a místy křik. Mužský křik.

Lottie byla vyděšená ze všech těch lidí kolem, samé zbraně, pistole a nepřítomné pohledy.

Odplazila se do temného koutu cely, kde nahmatala otrhanou deku. Našla však ještě něco. Malou skleněnou postavičku.

Byla to její srnka. Jenže nebyla úplná. Chyběla jí levá přední noha. Lottie si přitiskla srnu k hrudi a zavřela oči. Myslela na Buckyho. Žije? Je v pořádku? A co Steve? Co s nimi asi je?

Byly to špatné otázky. Přeci jen spadli z několika metrů do rokle. Byl zázrak, že ona to přežila. Ale za jakou cenu?

—————

Pět dnů. Pět dlouhých protrpěných dnů, kdy každé ráno, odpoledne a večer byla odváděna muži v dlouhých bílých pláštích někam pryč a pak se vrátila celá zdrogovaná.

Ze začátku ji budili i o půlnoci, i když Lottie už nebyla schopna rozpoznat noc ode dne. Spala, jak se jí zachtělo a jak zrovna potřebovala. V čase se orientovala vlastně jen díky zařinčení klíčů v zámku, když jí nesli jídlo.

Zrovna před chvíli dostala večeři, jestli se tomu tak dá vůbec říkat. Za pár minut si pro ni měl přijít Warren, jeden z těch bílopláštníků, kterého si ale na rozdíl od ostatních docela oblíbila.

Nezacházel s ní hrubě, byl milý a měl vousy. První její myšlenka, když ho uviděla, byla, že vypadá jako její dědeček. Warren byl taková její záchrana před zešílením ze lhostejnosti těch ostatních lidí, kteří se k ní chovali jako k bezcenné věci.

Uslyšela zachrastění klíčů a zvedla hlavu. Usmála se, když ho uviděla.

„Dneska máš poslední dávku," smutně se pousmál Warren. Lottie se zvedla a šla k němu. Nastavila ruce, aby jí mohl nasadit pouta, a vyšli z její cely.

Už se nebránila - nemělo to cenu. Když to zkusila poprvé, střelili ji do boku. Nebyla to pěkná situace, a Schmidt se za to na toho střelce dost naštval.

„A už mi řekneš, co to do mě dáváte?" zkusila to. Warren zavrtěl hlavou.

„Charlotte, říkal jsem ti už na začátku, že nemůžu. Je to tajné."

„Ale taky jsi říkal, že si to stejně nezapamatuji, tak je to jedno." Warren si povzdechl.

„Prostě ne. Můžeš být ráda, že tě ještě nezabili," semkl rty a věnoval jí poslední pohled.

„Mám tě rád," objal ji, jako by ji už nikdy neměl vidět. Pak odešel a nechal ji před laboratoří stát samotnou. Hned si ji ale převzali doktoři a zavedli na lůžko, kde se všechny vpichy prováděly.

Nejdřív to byla jedna injekce po osmi hodinách, ke konci jí napichovali celou ruku.

„Subjekt 23, číslo dávky 20, datum vpichu 26. prosince..." diktoval nechutně úlisný hlas jednoho z vědců a další to zapisoval.

Ruce v bílých rukávech ji zatlačily do křesla a do pusy jí byla vložena gumová placka, aby tolik nekřičela a nerozdrásala opěradla.

A pak to začalo. Doktor s brýlemi na ovládacím panelu pohnul páčkou a jehly se zabodly dívce do těla. Potom zmáčkl knoflík a obsah injekcí se do ní začal vylévat. Příšerná bolest, horší než všechny předtím, ji nutila řvát, zmítat se. V ruce drtila svoji srnu, kterou si nosila s sebou pokaždé, když ji odvedli do téhle místnosti.

Po minutě to ale ustalo a v žilách cítila jen děsný tlak a mrazivý chlad. Motala se jí hlava a snažila se uklidnit svůj rozhozený dech.

Po vyjmutí všech jehel k ní přišel ten doktor, který to celé ovládal. Ze stolku vedle lůžka sebral ještě jednu malou injekci s čirou tekutinou a bez varování ji Charlotte vrazil do předloktí.

„Hail Hydra, slečno Wardová," zašklebil se znovu s tím nechutným hlasem a nechal ji bezvládně ležet.

Těsně před tím, než upadla do umělého spánku, naposledy uslyšela doktorův hlas:

„Subjekt 23 je připraven pro program Winter Soldier."

Po dlouhé době jsem tu zase s další kapitolou. Už se asi nebudu omlouvat, protože to ode mě slyšíte pokaždé. Snad se kapitola líbila :3

Bee🍁