Ze šuplíku

1988

2018 – upraveno

Venku se nacházely stovky, tisíce, možná i miliony duší uzamčených ve stovkách, tisících, milionech nepohodlných schránek. V klubech se z nich stávalo jedno tělo pohybující se v rytmu hudby. Tančili jako jeden, dýchali jako jeden, byli jeden. V postelích jejich duše unikaly z klecí do prostoru, jedině tehdy mohli být opravdu svobodní. Společnost je brala jako nemoc. Přežívali ze dne na den. I když patřil strach ze smrti do každého jejich dne, nikoho nemohlo napadnout, že nastane zrovna tohle.

*­­*­*

Z reproduktorů se linul hlas samotného Krále a všechna ta těla, oblečená ať už v kůži či růžových košilích, se vlnila a vyskakovala přesně v ty stejné okamžiky, jako by snad byla propojená. Spousta z nich se již zalila potem, ale nikdo nepřestával. Všichni si vychutnávali ten pocit euforie až do doby, než se jim zamotala hlava dehydratací a vyčerpáním. Někde v tom davu bychom našli také Davida, který se pohybem snažil vypudit myšlenky na svého ex-přítele Chrise. Když energický Thriller vystřídalo pomalé With or Without You, tanečníci v sekundě vytvořili dvojice a podrobili se novému tempu. I David nalezl svoji spřízněnou duši – modrooký blonďák se k němu přitulil jako k plyšovému medvídkovi. Společně se pak oddali kouzlu hudby. Bylo to tak impulzivní, že by mu Dave možná i podlehl, kdyby ten chlap nevoněl přesně jako jeho ex-přítel. Z toho pachu se mu najednou chtělo strašně brečet.

Po chvíli se rytmus znovu rozběhl na plné obrátky a chvíle intimity mezi ním a zlatovláskem pominula. Tentokrát přišla na řadu písnička Into the Groove od bohyně Madonny, při které člověk mohl slyšet sotva něco víc než vlastní dech.

„Jsem Tony," zkusil to přesto blonďák a David mu v tu chvíli jen zázrakem rozuměl.

„Dave," zakřičel na Tonyho v odpověď a přemohl se zvednout koutky úst do křečovitého úsměvu.

Když se nad tím trochu zamyslel, tak to vypadalo, jako by tu byl Tony úplnou náhodou. Měl na sobě volné černé tričko zastrkané ve světlých džínech a světlé vlasy mu při tanci vlály na všechny strany. Nepodobal se nikomu v místnosti. Jako by si chtěl na jednu noc zkusit, jaké to je být v jejich kůži. Ta myšlenka Davida z nějakého důvodu nesmírně naštvala. Při další písničce se sbalil a – rozladěný – odešel domů.

***

Když se však vrátil do svého prázdného bytu, uvědomil si, že je teď úplně sám. Že mu nikdo neudělá lívance, nezeptá se ho, kde byl, ani mu nedá pusu na dobrou noc. Byly to už dva měsícem, ale i tak pořád měla celá situace stejnou sílu jako kudla vražená přímo do srdce. A tak se ještě více dopálený zase otočil na patě, práskl dveřmi a namířil si zpět do víru noci.

***

Možná se to celé stalo z čiré náhody, možná ho sem přivedlo vlastní zvrácené podvědomí. Tak či onak, ani ne za dvacet minut stál znovu před klubem, s poloprázdnou lahví vína, a uvažoval, jestli je to dobrý nápad. Mezitím se však ze dveří vynořila světlovlasá hlava.

„Dave, že?" zasmál se Tony.

David přikývl, svíraje levou dlaň v pěst. Krví mu protékal alkohol, který jen stupňoval jeho obrovskou potřebu na někom si vybít zlost. Původně si myslel, že to bude právě ona flaška vína, ale možná by byl Tony větší výzva.

„Můžu se přidat?"

Stejně rychle, jako se Davidův vztek objevil, tak i zmizel. A tak lhostejně pokrčil rameny. Tonymu stačily dva loky, aby vypil polovinu zbylého obsahu.

„Kam jsi měl namířeno?" nepřestával se vyptávat, když vracel Davidovi láhev.

„Asi domů," zalhal nevědomě.

„Tak to máme stejnou cestu. Já se už taky chystal odcházet."

Když na to David nic neřekl, Tony pokračoval: „Nejspíš jsi už toho měl dnes dost. Nechceš, abych tě doprovodil? Nerad bych, aby se ti něco stalo."

A jelikož už David nechtěl být znovu sám, souhlasil.

***

Alkohol udělal své, a tak se David vzbudil s hlavou jako střep. Vedle něho však neležel ani černovlasý chlapec, jak tomu byl zvyklý ještě před dvěma měsíci, ani zlatovlásek z předchozí noci. Jediné, co po Tonym zbylo, byl krátký a očividně naštvaný vzkaz. Asi bys měl zavolat Chrisovi. A tak ho David poslech.

Jedno zazvonění, dvě zazvonění, tři, čtyři...

„Chrisi?"

„Davide," ozval se z druhé strany chladný hlas.

Oba čekali, David skoro nedýchal.

„Tvůj kamarád mi ráno řekl, že spíš, tak jsem si nebyl jistý, jestli zavoláš zpá-"

„Chrisi, o nic nešlo, přísahám. Já ti to vysvětlím!"

„Já od tebe nepotřebuji vysvětlení! Víš, volám proto, že Jamie, můj nový přítel... No... Umírá na AIDS..."

David měl pocit, že dokonce slyší slzy, které se v tu chvíli kutálely po Chrisových tvářích. Nebyl si jistý, jestli má být smutný, že už si Chris našel náhradu, nebo že je ta jeho náhrada smrtelně nemocná.

„Mně ještě nepřišly výsledky, ale, PROSÍM TĚ, nech se taky testovat, a jakmile budeš mít jasno, ozvi se mi."

A s těmito slovy se ve sluchátku rozhostilo dusivé ticho.

***

David zašel k lékaři hned následující den. Výsledky přišly za týden. Oněch sedm dní bylo však nejhorší období jeho života. Probdělé noci střídala jedna noční můra za druhou a celou dobu je provázel ten nejděsivější pocit ze všech – strach o vlastní život. Smrt se stala jeho denním chlebem. Naštěstí byly Davidovy výsledky – stejně jako Chrisovy – negativní. Nebo alespoň tak to vypadalo v onen moment.

***

Když tohle všechno nastalo, venku se nacházely stovky, tisíce, možná i miliony duší uzamčených ve stovkách, tisících, milionech nepohodlných schránek. Koho by napadlo, že se ty jejich klece obrátí proti jejich mysli? Nemohli chodit do klubů, nemohli tančit, nemohli dýchat, nemohli být. Stala se z nich nemoc. Přežívali ze dne na den. Smrt jim ťukala na dveře. Nakonec po nich zůstaly jen prázdná těla bez duše.

Uběhl rok, během kterého se David sebral a začal žít nový život. Po celé záležitosti s AIDS se rozhodl, že nesmí promarnit ani minutu. Našel si práci ve společnosti, která pomáhala lidem nakaženým virem HIV, a přestal si hledat známosti na jednu noc. Už ani nepil, nebo alespoň ne natolik enormní množství vína. Později se u Davida projevily příznaky nákazy. Když zjistil, že se to opravdu děje, smíchal se v něm nespočet pocitů – vztek, strach a hlavně neuvěřitelná míra zoufalství i bezmoci.

Nebylo těžké přijít na to, od koho se nakazil. A pokud bychom chtěli být poetičtí, řekněme, že by tenkrát Tonyho raději praštil do zubů.