Ze šuplíku

Pohádka o neposedném štěňátku

2019

Octli jsme se přímo uprostřed našeho povídkového cyklu, proto tu máme na ozvláštnění jednu pohádku. Je zasazená trochu do Orwellovského stylu a určitě se vyplatí číst mezi řádky. Každý si v ní najde to své.

Poslední dvě povídky budou opět trochu pestřejší, takže určitě neztrácejte nit. Bez dalších řečí, zde je dnešní příběh...

Na ztemnělém nebi se objevil první paprsek ranního světla. Sluníčko se ospale šplhalo po obloze směrem vzhůru a házelo svoji zář na všechna pole a louky rozprostírající se kolem Hřebečkovy farmy. Vzbudilo tím i kohouta Pepíka, který se při tom rozkřičel jako natažený budík, a jeho kokrhání se neslo vzduchem široko daleko, aby oznámilo všem zvířátkům, že je čas vstávat.

Bobík se v pelíšku nespokojeně zavrtěl. Zatímco jeho bratříčkové a sestřičky byli již dávno připravení započnout dobrodružství dalšího dne, on by nejraději zůstal ležet ve vyhřáté postýlce. Maminka do něj káravě strčila svým čumákem: „Vstávej, ty jeden lenochu."

***

Když byl Bobík ještě malé štěňátko, nehnul se od maminky ani na krok. Společně se svými sourozenci se batolil za jejím ocáskem, kdykoliv udělala nějaký ten krok sem nebo tam. Dokonce ani při dovádění na dvorku se od ní nevzdálil dále než na pár centimetrů. Poslední dobou se však věci změnily – maminka začala vstávat již s prvním zakokrháním, během dne udělovala štěňatům všemožné rady a kázání a neustále mluvila o životě mimo farmu a kdovíjaké budoucnosti.

„Jednou si budete muset vybrat, čím chcete být," říkávala nejčastěji. To se pak mezi drobotou spustily hádky, potyčky a tahanice o to, kdo bude to a kdo zas ono.

„Já budu bydlet s hospodářem!" štěkal jeden.

„A ze mě bude hlídací pes!" odpovídal mu křikem druhý.

„To já budu chodit s ovcemi na pastvu!" přidal se třetí a to už z toho byla pěkná mela.

Bobík nad tím jen kroutil hlavou. On měl ve svých plánech naprosto jasno – zůstane navždycky štěňátkem a nebude se muset takovými věcmi vůbec zabývat.

Časem však pochopil, že mu při plánování svojí ideální budoucnosti něco zásadního uteklo. Ať se totiž snažil, jak chtěl, nožky měl čím dál tím delší, ušiska se mu zvětšovala, srst hrubla, zoubky vypadávaly a znovu narůstaly a on ne a ne to zastavit. Dumal nad tím noc, co noc, až nakonec došel k rozhodnutí.

**­*

„Ale Bobíku, ty přece nemůžeš být KOČKA!" zhrozila se maminka, když jí následující den sdělil svůj geniální nápad. Všechna štěňata při jejích slovech přestala pobíhat, povykovat a dovádět a místo toho zaraženě kulila očka na svého brášku.

„A proč ne?" fňukal Bobík, „Já bych se na kočku perfektně hodil! Celý den se válí v seně a spí. Na to já jsem expert!"

Protestoval, jak se dalo. A přestože dostal od maminky za uši, od tatínka pětadvacet na holou a sourozenci ho jeden po druhém tloukli do makovice ve snaze dostat ten absurdní nápad ven, on si za svým rozhodnutím neoblomně stál.

„Co s tebou mám dělat," spráskla nakonec tlapky maminka. Ještě párkrát si hlasitě povzdechla a věnovala mu smutné psí oči, ale když ani to nezafungovala, nechala ho napospas vlastnímu osudu.

***

Jelikož byl Bobík moc chytrý pejsek, věděl, že i takové polehávání v suché trávě má svá pravidla. A kdo by mě je naučil lépe než Hřebečkovic Micka, pomyslel si. Vydal se tedy do stodoly, kde pan Hřebeček uskladňoval po celý rok velké kotouče sena a slámy, v domnění, že Micka bude pospávat právě na jednom z nich.