Ze šuplíku

Kolotoč

2020

Poprvé ve svém životě jsem zaspal. Už když jsem se po nezvykle dlouhém odpočinku probudil, měl jsem dobrých deset minut zpoždění. Ani jsem se neobtěžoval odtáhnout záclony. Přehodil jsem si přes ramena tlustý zimní kabát, popadl kytici růžových poupat a vystřelil jako šíp ze dveří. Venku mi cestu zaslepilo ostré světlo. I vzduch byl oproti předešlým dnům nezvykle teplý a kolem uší pofukoval čerstvý jarní vánek.

Byla neděle a lidé se s úsměvy na tvářích procházeli v parcích, venčili své psy, děti skotačily na hřištích. Také jsem se těšil, až vezmu Karolínu ten den za ruku a provedu ji prosluněnou Prahou křížem krážem. Ve svém zasnění jsem však zapomněl na cestu, kterou jsem kráčel nyní, a omylem loktem narazil do drobné blondýnky jdoucí v protisměru. Ucukla, div ji rána neporazila na zem.

„Moc se Vám omlouvám, slečno. Já jsem takový nešika! Hlavu nechávám plout v oblacích, ale abych se chvíli soustředil, to ne," chrlil jsem ze sebe jako pomatený, celý v rozpacích.

„Nic se neděje. Já Vám to tentokrát odpustím. A teď mě omluvte, musíme s Lukáškem utíkat. Slíbila jsem mu projížďku na kolotoči, víte?"

Teprve teď jsem si všimnul buclatého klučiny stojícího po jejím pravém boku. Nepřipadal mi jako její syn – nebyli si ani v nejmenším podobní a zároveň se zdálo, že byl na dítě takové krasavice až příliš starý. Než jsem se však dostal se svými myšlenkami někam dál, zvedla hlavu a její oči mi věnovaly upřený pohled. Jako bych v nich najednou spatřil zaváhání. Uslyšel jsem, jak říká: „Tak se mějte hezky a buďte trochu pozornější. Na shledanou!"

„Na shledanou," zamumlal jsem, ochromen tím, co jsem právě spatřil. Koukal jsem, jak se její záda s pravidelnými kroky vzdalují. I takto zezadu vypadala na chlup stejně jako Olga – ta, co mne hlídávala, když jsem byl ještě malé dítě. Ta Olga, jež si se mnou hrávala během dlouhých odpolední, učila mě číst a pak s vyprávěním ukládala ke spánku. Mohly by být dvojčata! Obličej oné neznámé přesně kopíroval křivky toho, jenž jsem si vybavoval z dětství, slámově žluté vlasy jim oběma splývaly v zatočených pramenech po lopatkách až téměř k pasu. Jako by to byla opravdu ona – žena, jejíž odchod jsem s nástupem do druhé třídy základní školy tolik oplakal.

Jako mávnutím kouzelného proutku se mi vše vybavilo. Při našich ztřeštěných hrách na piráty, kdy se postel proměnila na koráb s černou vlajkou, jsem míval mnohdy pocit, že slyším vlny tříštící se o stěny lodě a tiché šplouchání vodní pěny. Doposud bych nebyl schopný vysvětlit, jak to Olga dělala, že se při mých manévrech postel nakláněla a otáčela ze strany na stranu. Když jsem se dostatečně unavil, zabalila mne do peřin a začala povídat kouzelné pohádky o čemkoliv jsem si jen přál. Po rukou jí pobíhali jednou lesní skřítci, podruhé chrabří rytíři a potřetí spočinul na jejím klíně sedmihlavý drak chrlící oheň. Dokázala neobyčejné příběhy přivést k životu.

Jednou jsem se o svých zážitcích s chůvou svěřil rodičům. Bylo to v polovině první třidy a připadalo mi, že již s nimi mohu podobné zážitky seriózně probírat. Měl jsem na to přece konec konců věk! Ti však mé tlachání vzali z úplně opačného konce a odvlekli mě k dětskému psychiatrovi. Mrzutý muž schovaný za tlustými sklíčky brýlí prohlásil, že jsem příliš starý, než aby se u mne projevovala pouhá dětská představivost. Napsal lékařský posudek o rozvíjejícím se onemocnění schizofrenií, s hlasitým bouchnutím přidal razítko, doporučil rodičům individuální výchovu s profesionálním pedagogem a poslal nás všechny tři domů. Od té doby se život rychle proměnil a nic už nebylo jako dřív. Olgu matka propustila a místo ní najala starou a šerednou paní Táňu, která nesnášela pohádky, i když sama připomínala jedovatou čarodějnici z jedné z nich. A tak mé dětství nadobro skončilo.

Ve svém zamyšlení jsem dokonce zapomněl, jak moc spěchám. Přidal jsem proto do kroku, abych byl co nejdříve u svojí Karolíny. Vzpomínky i krásnou slečnu s vlasy barvy slunce jsem vyhnal z hlavy a raději se pekelně soustředil na hloučky lidí kolem sebe, abych již do žádného člověka nenarazil.

Jediné, co se mi nepovedlo z mysli vypudit, byla otázka, kdy do Prahy přijela pouť.