Shingeki no Kyojin - ZTRACENÁ V ZAPOMNĚNÍ

Oči jako měsíc

Leviho pohled:

Od té doby, co jsem odešel od té holky, nemůžu usnout. Je sice pravda, že spím jenom tři hodiny, ale pokaždé se probudím brzy. Tak alespoň mohu být první u snídaně a mohu mít přehled o tom, kdo v kolik hodin vstává. Tímto tempem nestihnu snídani.

Jediné, co dělám je, že ležím na tvrdé posteli a hledím do bílého stropu. Ještě že je alespoň čistý. Tento pokoj uklidili ti dva ze všech nejlépe. Prošel jsem si naprosto všechny. Bylo mi jasné, že nejčistší pokoje budou ty první, které uklízeli. Poté je to očividně přestalo bavit. Pokoje nevypadají až tak zle, dokonce jsou i praktické. Celé stěny bílé a jediný nábytek se tu nachází postel, skříň a noční stolek. Máme dost místa na ranní cvičení a máme si kam uložit věci. Podle mě to nic víc nepotřebuje. 

Moje snaha o spánek je značně zbytečná. Neustále mi tu něco nehraje, pořád je zde něco špatně. Sedl jsem si, abych se mohl porozhlédnout po celém pokoji. Zavřené dveře mám, to je v pořádku. Skříň také zavřená a stoprocentně jsou v ní poskládané veškeré věci správně. Po pravé straně se nachází můj noční stolek, který je také v pořádku. Co tu teda-- Můj pohled se zastavil na dřevěném a zavřeném okně. Vylezl jsem z postele a pomalým krokem jsem se vydal směrem k onomu oknu. Nejspíš mě štve, že jsem si nevyvětral. To bude určitě ono. Rozevřu pomalu okno, zavřu oči a nadechnu se chladného nočního vzduchu. To bylo to, co mi chybělo. 

Poté, co jsem rozevřel oči, spatřil jsem naprosto čistou noční oblohu, na které poskakovaly drobné hvězdy. Je to přesně, jak řekli Isabela s Furlanem. Ta obloha je naprosto rozdílná od té, kterou jsem mohl skulinami vidět v podzemí. Je tak větší, rozsáhlejší a hlubší. I když ji někdy nevidím skrze mraky tak vím, že tam stále je. Obloha je něco, u čeho jsem si jistý, že mě neopustí. V té době jsem cítil krásný pocit, kvůli kterému jsem udělal „tu" hloupost. Já hlupák! Neustále mám pocit, že nikoho nemohu ochránit...

„Levi má pokoj zde." uslyším své jméno, které vyšlo z pusy určitě Hanji. Co ta tady chce? A komu říká, kde mám pokoj?

„Jinak všechno je volné, kam chceš jít?" zeptala se někoho. S kým to mluví? 

„Do posledního." odpoví Hanji hlas, který nevydává žádné emoce. Komu jinému by tak prázdný hlas mohl patřit, než té holce. Stále neznám její jméno, tss...

„Proč až tam?" 

„Ten pokoj má nejhezčí výhled." odpoví černovláska.

„Aha. Tak se tedy ubytuj, zítra ti přinesu všechny potřebné věci, které tam budeš mít. A neboj, s kapitánem to domluvím." řekla Hanji. Takže ona si jen tak tu holku ubytuje, a pak si je jistá, že to se mnou domluví? Třeba má nějaký důvod, proč by ji poslala do nového pokoje. Že by to bylo kvůli tomu snu, který ji byl očividně dost nepříjemný? Jiné vysvětlení nevidím.

Myslím, že Hanji už odešla a ta holka je určitě ve svém pokoji. Měl bych jít za ní než usne, protože bych rád věděl přímo od ní, co se tu ksakru děje. Zavřu okno a vydám se k poslednímu pokoji. Když minu čtvery dveře, ocitnu se přímo před jejím novým pokojem. Očividně budeme na tomto patře sami dva a to jsem doufal, že budu mít klid alespoň při spánku. Už tak ho nemám dost kvalitní. Otevřu dveře a všimnu si malé, přesto vetší postavy než mám já. Její vlasy lehce vanou ve vánku, který přichází z otevřeného okna. Pravá noha je pokrčená a opřená na okně, zatímco levá noha jí přidržuje, aby nespadla. V tomto polosedu se dívá z okna na oblohu, kterou jsem před chvilkou pozoroval i já. Očividně jsem ji vyrušil z dost hlubokého přemýšlení, protože bych se vsadil, že se mě lekla.