Shingeki no Kyojin - ZTRACENÁ V ZAPOMNĚNÍ

Velký úklid

„Koně si můžete dát tam." řekl nám Levi a ukázal na místo, kam všichni jezdci mířili. Nacházeli se tam malé dřevěné boxy a vedle nich byla studna s hromadou kýblů.
Když se přibližuji k danému místu, kde mám zanechat svou klisnu, všimnu si, že na každém z boxu je napsáno jméno jednotlivého koně. Takže oni své koně pojmenovávají? To je celkem milé gesto, jenže mě nikdo neřekl, jak se má klisna jmenuje! To se vážně musím uboze ptát ostatních? Třeba by její jméno mohl vědět Levi, když ji měl přivázanou ke svému koni. Naštěstí kapitán není daleko. Právě sleduji, jak dává svému koni napít. Chudák tu vodu hltá, jako by nepil několik dní. Pokud mu Levi nedá ten kýbl na chvilku pryč, může se ten vraník utopit. Zní to sice divně, ale zvířata nejsou až tak inteligentní. Oni nepřemýšlejí dopředu. Spíše se řídí vlastní intuicí. Pokud budou hodně vyčerpaní a žízniví, budou pít. Hodně pít. A to není dobré. Tímhle tempem může tu vodu vdechnout. To si toho Levi nevšímá? Musím to zastavit! 

„Dej mu tu vodu od jeho huby dál! Vždyť se utopí!" vykřiknu na kapitána a vytrhnu mu vědro z rukou. Nevypadal moc nadšeně, ale to mě v té chvíli nezajímalo. Sledovala jsem především Leviho vraníka, který s těžkostí oddychoval. Kdyby to pokračovalo dál, bylo by už po něm. Jakmile poplácám koně na krku ve znamení pochvaly, obrátím svůj zrak na kapitána. Měl stále svůj kamenný výraz a v tu dobu mi došlo, že když jsem vykřikla na Leviho, vládly mnou emoce. Bylo to úplně zbytečné mu něco říkat, místo toho jsem mu mohla vědro vytrhnout ještě dříve. Musím se krotit. Podle mě projevování emocí nemá cenu. Stále cítím, jak mnou koluje zlost. Měla bych se trošku uklidnit.

Jakmile se hluboce nadechnu, vrátím Levimu vědro zpět a udělám věc, ze které nejsem moc nadšená.

„Jak se jmenuje moje klisna?" zeptám se ho a vrátím se zpět ke své nic neříkající tváři.

„Kelpie. Box má vedle mého Leftyho." jakmile tuto větu dořekl, vydal se směrem k ostatním jezdcům, kteří měli již své koně ustájené.

„Takže ty jsi Kelpie?" zeptám se jí, i když ta otázka byla směřující spíše ke mě. Uzavřu Kelpii do boxu, dám jí napít z vědra a poté ji pochválím. Nevím proč, nevím ani za co, ale prostě jsem to udělala. Chtěla jsem se vydat k místu, kde se nachází většina skupiny, ale Erenův zamračený pohled mě zarazil. Nebyl mířený ke mě, ale ke všem ostatním jezdcům. Vypadalo to, jakoby o nich něco věděl a teď by mu ty informace létali v hlavě. (1 série 15 díl ta část, ve které se dozvídáme jména lidí ve skupině a také, kolik zabili titánů a při kolika asistovali 😁) Nejdéle se ale díval na kapitána Leviho. Mířil ke dvoum chlapům. Nejspíš se bavili o tom sídlu, jelikož spolu mluvili, přičemž byly jejich pohledy neustále zaměřeny na onu budovu. Když jsem se opět podívala na Erena, stále pozoroval kapitána, jenže tentokrát se jeho výraz změnil. Byl zklidněnější a vypadalo to, jako by si Leviho neustále prohlížel. Vůbec nezaregistroval, že ho pozoruji. Ten musel létat hluboko ve svých myšlenkách. 

„Uvnitř nás čeká určitě spousty prachu. Okamžitě se o to musíme postarat!" vyrušil nás známý hlas. Byl Leviho. To vážně chce, abych mu dělala uklízečku? Nejradši bych se na to vykašlala, ale teď v mé situaci to nejspíš nebude vhodné. Čím větší přízeň těch idiotů získám, tím více věcí se dozvím a třeba mi taky pomůžou s mojí pamětí. 

----------------------------------------

Právě teď uklízím s Erenem nejvyšší poschodí. Já musím zamést a vytřít podlahu a on se snaží utírat prach z nábytku. Celkem to fláká. Očividně nemá uklízení v oblibě. Mě to sice nevadí, ale po úklidu se půjdu okamžitě vykoupat. Jsme tu už asi dvě hodiny a podle mě se vůbec nic nezměnilo. Eren si však myslí úplný opak.

„Myslím, že je to už hotové. Půjdu to říct Levimu." oznámil mi a já přistoupila k oknu, které právě utřel.

„Vážně si myslíš, že se mu to bude líbit? Všude je samá špína." řekla jsem mu a vrátila jsem se zpět ke svému úkolu. Eren mě probodl pohledem a pokračoval k Levimu. Je to vážně hlupák. Má část možná uklizená je, ale on měl hadr v ruce asi poprvé. Odložím koště a přistoupím opět k oknu. Slunce se pomalu sklání k obzoru a vytváří načervenalý závoj nad našimi hlavami. Z vrchního patra mohu vidět rozpínající se les, který je domovem spousty druhů zvířat. Krajina je zde opravdu nádherná. Z mého pozorování mě vyrušil zvuk vrzajících dveří. Otočím se, abych spatřila tvář muže, který vstupoval do místnosti. Spatřila jsem jeho světle modré oči s odlesky stříbrné barvy a hned mi bylo jasné, koho to právě pozoruji. 

„Už tu máte uklizeno?" zeptal se mě Levi. 

„To si Eren myslí?" zeptám se ho s ironií v hlase. Trošku mu cuklo obočí, takže to nejspíš znamená, že jsem ho překvapila. Mohlo to také znamenat, že si k němu trošku dovoluji. Přeci jen je to kapitán. K němu by se mělo přistupovat s respektem. I když můj kapitán to není, takže si nemá co stěžovat. Levi se vydal směrem ke mě, což mě trochu zaskočilo. Samozřejmě jsem to nedala najevo. Jakmile se objevil vedle mě, přejel prstem po okně a poté si polštářek svého ukazováčku prohlédl. Podíval na mě a zvedl obočí. Bylo mi jasné, co tím myslí.

„Já jsem uklízela podlahu, jenže když jste sem vlezl, opět jste ji ušpinil. Teď musím začít znova." řeknu mu svým typickým hlasem a přejdu ke koštěti, které jsem si opřela vedle prázdné skříně. Tentokrát na něm bylo vidět, že jsem ho dostala. Konečně jsem v tomto člověku dokázala číst. Byl překvapený, ale pak se trochu pousmál. Cože? on se pousmál? To vidím poprvé. Stále to ale není pravý úsměv. Levi vyšel z místnosti a já jsem nadále pokračovala ve své práci. Po chvilce jsem v místnosti spatřila i Erenův zasmušilý výraz. Vždyť jsem říkala, že se to Levimu nebude líbit.

„Dej mi ten hadr." řeknu Erenovi a začnu předělávat jeho část úklidu. Proč jsem to udělala? Za chvíli bude večeře a pokud to nebude brzy hotové, určitě se nenajíme. A když za něj udělám jeho práci, bude mi dlužnej. Jen hlavně ať máme jídlo co nejdřív!