Was it a dream? | Larry Stylinson

Rukopis X., -- května 20--

Vyčistím největší a nejděsivěji vypadající rány a donesu mu čistou vodu k pití. Budu ho potřebovat nakrmit, ale nic tu není. Nejsem ve stavu, kdy bych mohl jít sám něco chytit, králíka nebo bažanta, ale napadne mě jiná možnost. Několik vlků venku padlo. Sesbírám všechny své síly a dřív, než se tu začne stahovat další stádo hladových vlků, vydám se ve vánici ven. Nevidím ani na krok, ale cítím horkou čepel na své hrudi, štiplavý vítr na stehnech a zádech a pach čerstvé krve. Je šero a já vím, že tu nejsem v bezpečí. Narazím na první tělo zdechliny - ještě je dokonce teplá. Najdu rozpárané rány, čepelí ji ještě zvětším a vyřežu kus masa ze stehna. Zbodnu nůž tak hluboko, až cítím čepel narazit na kost. Přes šero a krev nevidím, co se snažím uřezat, a tak zapojím sílu a další kus masa spíš vyrvu než vysekám nebo uřežu. Obejdu mrtvolu a okradu ji o maso i na druhém stehně. Otočím se a bedlivě se rozhlédnu - nikde ani noha. Nevidím ani neslyším nic, ale opět se zvedá vítr a já přes sníh sotva vidím srub. S náručí plnou masa se co nejrychleji vrátím dovnitř, maso omyju, nasolím a nechám upéct nad ohněm v krbu.

Můj přítel spí, alespoň doufám. Nechci, aby věděl, že připravuju maso jeho druhu. Jistě, nejspíš to neyla jeho smečka, ale připadalo mi, že se s tím menším vlkem, který celý ten útok vedl, dobře znal. Něco tam bylo, v jeho očích, když se díval dozadu, když odcházel od boje, ve kterém ztratil několik členů své smečky. Díval se, jako by mého společníka znal dlouho, jakoby nevěřil, že ho po dlouhé době viděl - nebo nevěřil, že by dokázal ochránit člověka. Možná kvůli mně můj přítel přišel o smečku. Možná to byla jeho rodina, před kterou se rozhodl mě bránit. Možná to byl jeho bratr, nejlepší přítel. Možná byl bestie alfa samcem té smečky, než se rozhodl postavit se mezi ni a její kořist.

Posadím se zády ke krbu, čelem ke svému příteli a dobře si ho prohlédnu. Přijde mi větší než když jsme se poprvé setkali. Jeho rány už nekrvácejí a dokonce se zdá, že se zacelují - to je nějaké hodně rychlé. Natáhnu ruku a položím ji mezi jeho uši, načež ho lehce pohladím a bestie otevře oči, n amoment výhrůžně, ale pak mě pozná a zapřede jako spokojená kočka.

"Budeš v pořádku," oznámím mu.

Cítím, že se ozývá moje nemoc. Vystoupala mi horečka a já jsem unavený, ale nemůžu usnout. Musím ho pohlídat a ochránit, a musím hlídat maso. Jinou potravu nemáme - a já nevím, co řekne můj hostitel na mrtvá vlčí těla okolo, a na vlka, kterého jsem pustil do srubu. Co když si to špatně vyloží, když nebudu vzhůru? Můj strach je velký a silný, ale to i moje horečka. Upadnu do podivných snů o krvi, osudu a obrovských stínech mezi stromy, které mě tak vyděsí, až se znova probudím. Oheň skoro vyhasl, takže přiložím, otočím maso a poleju ho jeho vlastní vodou, načež zkontroluju svého přítele; dýchá mělce ale pravidelně, takže ho nechám spát. Já sám se vydám do kuchyně, není tu nic jiného. Venku je tma a sněží, vevnitř je horko a trochu zatuchlý vzduch. Odhodlám se otevřít dveře, abych vyvětral a pustil dovnitř čistý vzduch. Stojím za dveřmi a ani nedýchám, abych je kdykoliv jakémukoliv útočníkovi mohl zavřít před nosem. Hlídám zápraží jako pes, ale venku se nic nepohne.

Budeme potřebovat další dřevo, ale nejspíš až zítra po poledni, zatím je ho dostatek. Vrátím se na kožešiny a lehnu si, ovšem tolik místa tu není, nemám si kam opřít hlavu, většinu podlahy - a jedné kožešiny - využívá můj společník.

Zavrtím se, abych se pokusil zkroutit do polohy, která by mi dovolovala ležet, ale zkrátka se tu nevlezu. Chci zůstat sedět, ale vlk - aniž by otevřel oči - pohne jednou tlapou blíž ke mně. Nechápu, co chce naznačit, takže se nehýbu a čekám. Ano, vypadá to, jako by mě vyzýval, abych se opřel o něj a dělil se s ním o teplo i kožešiny, ale bojím se, že je příliš zraněný a já bych mu způsobil další bolest. Nehýbu se a on taky ne, až po hodné chvíli otevře oči a nespokojeně si odfrkne.

"Jsi raněný. Spi," poradím mu.

Vlk položí svou velkou hlavu na obrovskou přední nohu a podívá se na mě takovým způsobem, že vím přesně, co si o mně myslí.

"No dobře, jak chceš," protočím očima a lehnu si, jednu tlapu mám pod hlavou a jeho zadní tlapa je opřená o moje stehno. Je to příjemné. I jeho kožich, je mnohem jemnější než se na pohled zdá. A jeho vůně - když si odmyslím pach krve ze jeho ran, cítím z něj... les. Pryskyřici, jehličí, pomrzlé maliní nebo ostružiní. Možná podhoubí a kůru listnatých stromů - zdá se, že není jenom odtud. Cítím z něj bodavý mráz a rychlost větru a sílu laviny. Cítím v něm slunce, jak se prodírá skrz hustý porost borovicového lesa. Cítím z něj lesní med a vysokou trávu.

Je nádherný a velkolepý, a přesto to leží vedle mě, zraněný a slabý. Chvíli si ho prohlížím, jeho obrovské tělo, nádhernou kresbu na poměrně dlouhé hutné srsti, velké tlapy, které zespoda vypadají spíš jako kočičí, drápy spíš ostré než silné, zatahovací, jako mají kočky. Přede taky jako kočka, nejspíš se i podobně chová. Jeho srst je skoro mourovatá a jeho oči jsou světlé, ale ne žluté. Řekl bych zelené nebo možná domodra. Nestihl jsem si je v denním slunci moc prohlédnout. Má dlouhou čelist, delší než bych u vlků čekal, a mohutné uši, které co chvíli špicuje a otáčí. Dokonce i teď se soustředí na nebezpečí, které může číhat venku.

Kde asi je můj hostitel? Mohl by se ukázat a pomoci mi uzdravit mého společníka, možná by mohl pomoci i s likvidací těl venku, kdoví jaké potvory pach čerstvé krve přiláká. Otočím maso, přiložím a na chvíli se uložím ke spánku. Když se vzbudím, bestie stojí na všech čtyřech a dívá se na dveře srubu.