Was it a dream? | Larry Stylinson

Rukopis VI., -- dubna 20--

Ale zvíře, které si teď můžu ve světle ohně důkladně prohlédnout, je zcela klidné. Posadí se dál od okna, blíž ke dveřím srubu, dost daleko od krbu, aby zůstalo ve stínu schodiště, ale taky dost daleko od koupelny. Natáhnu ruce ke krbu, aby se rychleji ohřály, mnu si prsty na nohou a za chvíli se posune blíž, ale nepomáhá to. Jsem zmrzlý na kost, a to jsem nebyl venku ani deset minut a zcela zabalen v kožešině. Je mi taková zima, že cítím, jak se mi vrací horečka. Záhy mě popadne taková zimnice, že bych nejraději skočil do ohně. Přikryju se jednou kožešinou a přisunu se ještě blíž ke krbu. Takovou zimu jsem nikdy nezažil, nikdy, ani ten první den, kdy mě zachránil můj hostitel - a potom uslyším pohyb. Zvíře se zvedlo ze svého místa, popošlo dva kroky a já schovám hlavu mezi kolena, protože očekávám útok. Šelma vycítila snadnou nemocnou kořist, takže nebude snadné mě zabít, avšak mýlím se. Zvíře se položí na břicho těsně za mě, zadní tlapy má složené u mého boku, přední u hrany obrovského krbu, hlavu složenou na přední tlapě. Sleduje mě.

Snaží se... mě zahřát.

Myslí si, že jsem opuštěné vlčí mládě a rozhodl se, že se o mě postará? Jinak si to neumím vysvětlit. Nechce mě to zabít, dokonce to neprojevilo větší zájem o maso na ohni, dokonce to vypadalo, že se chce přímému ohni vyhnout, vybral si přece místo pod schody, poměrně daleko od sálavého tepla.

Ale teď? Sedí kousek ode mě. Snaží se mě zahřát, udržet na živu. Proč to dělá? Neměla by jeho přirozenost být spíš zabít? Nevím, ale mám pocit, jako by mi rozuměl, jako by se snažil komunikovat.

Pocítím a příliš velkou touhu se ho dotknout ale nechci riskovat jistou smrt. Prozatím si vedeme oba docela dobře. Já držím svůj panický záchvat na uzdě a on se mě nepokusil sežrat. Napadne mě potom ještě jedna možnost - zná to tady? Zná se s mým zachráncem? Možná proto je tak přátelský a na lidi očividně zvyklý. Možná už tu byl, proto tak rychle zamířil dovnitř. Možná tu žije s mým zachráncem.

"Díky," zašeptám.

Drkotám zuby a nejspíš by mi nerozuměl ani člověk, ale bestie asi ano, protože se pohne a stulí se kolem mě do těsnějšího klubíčka. Mám jeho hlavu jenom pár palců od pravého stehna, cítím tíhu jeho pevného boku za svými zády a mám tendence se uvolněně opříd do jeho srsti, ale strach mi to nedovolí. Místo toho se dál třesu, jak se tělo zoufale snaží zahřát, a nejde mi to. Přijde mi, že tu sedím hodiny a snažím se zahřát, ale podle stavu masa to není pravda. Musím vstát a obrátit ho. Několik minut se přesvědčuju, že si potřebuju kleknout, vzít do ruky vidlici a lžíci, polít maso jeho vlastní šťávou a pootočit ho, než to skutečně udělám. Musím pomalu, opatrně, nerad bych, aby si z toho zvíře špatně vyložilo, takže jenom velmi pomalu si kleknu, zoufale k sobě tisknu kožešinu, načež se postarám o maso. Periferním pohledem vnímám bestii, která se zatím ani nepohla, ale dívá se na mě. Dívá se, co dělám, sleduje moje ruce i tělo, dokonce postřehnu, že se mi dívá do očí. To je přece snaha o komunikaci, ne?

Rychle se posadím zpátky a zkontroluju stav ohně. Na jedné straně sálá o dost méně než na té druhé, takže musím vzít do znecitlivělých prstů pohrabáč, který leží kousek od jeho tlapy. Sotva se po něm natáhnu, zvíře ucukne a já se leknu, takže na chvíli zůstaneme oba dva ve střehu stát. Nerozumím, co se stalo, co ho vyděsilo, takže se mu podívám do očí, snažím se, aby viděl, že nemám zlé úmysly, jenom jsem se lekl, ale on vypadá, že se- ... má jizvu. Nad okem, od někoho ostrého. Blíž ke mně, jizva se táhne od čela až pod oko. Vypadá hodně stará, z větší dálky bych si jí asi nevšiml a zařadil ji do mramorového rastrování jeho srsti. Není to zranění, které mu mohl udělat jeho druh nebo jiné zvíře, není to od drápu, vypadá to spíš jako... vypálené.

Jistě. Toho... se lekl.

"Ne... neboj, nechci ti ublížit. Nechci... není to na tebe, vezmu jenom.... potřebuju přerovnat polena v ohni. To nic, jenom si to vezmu, můžeš... můžeš dát raději pryč hlavu? Nerad bych, aby na tebe spadl uhlík..." jistě, já vím, že mi nerozumí, ale moje obava je reálná, takže mu dlaní naznačím, aby se posunul. Má nádherné oči, všimnu si. Nejsem si v tomhle světle jistý barvou, ale určitě jsou světlé. Je v nich něco mrazivého. Zvedle pohled zpět k ohni, načež zvedne hlavu.

Rozumí mi. Určitě mi rozumí. Nebo si to celé namlouvám a on je jenom zvědavý, případně musí kontrolovat okolí, já pohrabáčem smetu zbylý popel a vyrovnám polena. Po chvíli váhání ještě jednou přidám. Nejspíš tím nic nezkazím. Když se přestanu hýbat, bestie usoudí, že už je zase bezpečno a vrátí hlavu zpět na své tlapy, blíž ke mně.

Jsem z něho jako na trní. Buší mi srdce tak silně, že si myslím, že to nemůžu vydržet dlouho, prostě za chvíli odpadnu. V místnosti je ticho až na praskání ohně a za chvíli je hotové i maso. Omotám si ruku medvědí kůží a vytáhnu pekáč s masem. Voní to krásně a já má hlad jako vlk - načež mi pohled ujede k vlkovi, který odpočívá po mém boku.

"Voní to dobře. No, myslím, že se nám to povedlo."

Pořád dělám, že mi může rozumět. Už se netřesu, všimnu si. Jasně, pořád jsem na nervy ze svého tichého společníka, ale už se netřesu. Vezmu si z římsy nůž a plátek masa vyzkouším. Sice si málem spálím jazyk, ale za tu chuť to stojí. Možná bych ho trochu dosolil, ale pro teď je to akorát. Nakrájím větší kusy z plátků, aby vychladly, a sotva jsou jenom teplé, podám jeden kus v dlani bestii. Bestie se chvíli dívá na mou dlaň a na upečené maso - možná by ho moje ruka zasytila víc než upravené maso? - a záhy přiblíží tlamu k mé dlani, přičichne si, olízne se a zase se na mě podívá, jako by mě žádal, jako by mi chtěl něco říct.