Was it a dream? | Larry Stylinson

Diktafon, nahrávka III., --. října 20--

"Pátral jste pouze po artefaktech, zbytcích? Hledal jste kruhy v obilí a tajemná místa?"

"Ano, hledal, samozřejmě. Taky jsem nacházeli zajímavá místa, která uznávám měla magický nádech. Našli jsme třeba starou jeskyni znad z vápence...? Byla měkká, drolila se. Byla umístěna nad potokem a my jsme v ní našli vodopád. Trhlinami ve vápenci nebo spad pískovci, nevím, pronikalo do jeskyně, skryté porostem, světlo v několika paprscích. Zvlášť těsně před západem letního slunce tam... bylo nádherně. Jako skupina výzvědníků původně z města jsme... víte, hledali důkazy, že tam byly čarodějnice a černokněžníci, ale i zajímavější věci, třeba poklad a draci. Věřili jsme spoustě věcem a myslím, že to bylo dobře. A když se do toho přidaly, v trochu pozdějším věku, ještě i řečené drogy, některé věci, které nedávaly předtím smysl, si doplnila naše povzbuzená fantazie. Ale asi se to dá říct o mnohých, kterým se jejich dětství zjeví v pokročilém věku."

"Bylo to tedy šťastné období, vaše dětství."

"Ano, to ano. A tyhle dvě linie, na venkově o prázdninách a poté ve škole, se zkombinovaly a vytvořily jednu velkou zpatlaninu, kterou bylo moje rané dospívání. Já vím, že všechny děti v tomhle věku trochu zmagoří, i ty moje, nejsou žádná vyjímka. Ale dokonce i když byly v tohle období, neprojevily žádné... já nevím. Bál jsem se, že to bude genetika, nebo příznak vážné nemoci. Víte, když jste sám po dlouhou dobu, začne vám realita připadat... no, nereálná. Je to jako když ležíte v horečkách a nevíte, jestli se vám to zdá nebo spíte, a když se vzbudíte, nevíte, jaký je den. Jednu dobu jsem se styděl a připisoval to drogám. Potom nemoci. Potom jsem, když jsem poznal svou budoucí ženu, na to celé na dlouho zapomněl. A nakonec, když už jsem... si myslel, že je konec, připomnělo mi to moje podvědomí. Chápejte, já jsem obyčejný chlap, nic divného nebo nepřirozeného na mě není. Mám dvě děti, platím daně, venčím psa, chodím na golf, podvádím manželku. Nejsem v ničem jiný než kterýkoliv chlap, jakého potkáte ráno v kavárně na rohu ulice dvacet metrů od kanceláře, nejsem výjimečný, nesnažím se tím chlubit nebo se s tím vyrovnat, jenom... to potřebuju někomu říct, protože když to řeknu, přestane... víte, jací lidi dneska jsou. Pár lidí řekne, hele, debil si to všechno vymyslel, aby byl in, víte, cool. Já... takový nejsem, nemám ambice na změnu životního stylu, nechci, aby kdokoliv... nemusí nikdo vědět, protože pak by lidi začali přemýšlet o tom, že si to vymýšlím, protože mě to rajcuje, ale tak to není, proboha, tohle přesně jsem nechtěl, tohle přesně jsem potřeboval... proto jsem to nikdy nechtěl nikomu říkat, přesně poto jsem měl mlčet a vůbec cem nechodit...!"

"Jamesi, nikdo se nedozví, že jste to byl vy, komu se ten příběh stal."

"A jak víte tak jistě, že se stal? Říkám vám, byl jsem krmený babskýma pohádkama, zajímaly mě blbosti, byl jsem ovlivněný davovým šílenstvím a samozřejmě... tam byly drogy. Co já vím, co se mohlo stát?! Klidně to může být zveličený sen, nebo podivná fantazie nadrženého patnáctiletého kluka, co já o tom vím?!"

"Já vás nesoudím, Jamesi."

"...Jo. Jo, já vím. Ale měla byste. Není to normální, to, co vám budu vyprávět. A nevím, jestli... a četl jsem vaše příběhy a prolínají se tam věci, které... a vím, že je nikdo nepovažuje za pravdu, ale za dobré příběhy. Nejsou přehnané, to se asi cení. Ostatně je to důvod, proč jsem si vybral vás. Vzhledem k tématům, které píšete běžně se... nebude to podezřelé, když to vydáte jako svou další povídku."

"Děkuji, Jamesi, cením si vašich slov. A nyní... co kdybyste mi povyprávěl ten příběh, který se vám stal? Jak to celé začalo, na nějaké cestě za nestvůrami?"

"Začalo to na té druhé straně, víte. Na té drogové. Už nevím, co to bylo za akci nebo co jsem si vzal. Pamatuju si jenom, že mi byla zima, protože jsem ztratil kabát. Byl mráz a všude sníh, nevím, jaký měsíc. Neměl jsem u sebe nic, ani doklady ani hotovost, jenom dost prošoupané boty a svetr - byl jsem úplně sám v zasněženém lese. Nebyl jsem střízlivý a měl jsem pocit, že mě něco sleduje, ale byl den a tak jsem šel dál. Pak jsem měl pocit, že ně někdo sleduje. Znáte to, stihomam z drog. A tak jsem běžel. Tekl mi po zádech pot, který rovnou zamrzal, od pusy mi šla pára a měl jsem mokro v botech. Jak jsem byl vystrašený, dýchal jsem o to namáhavěji a jistěže to byl slušný základ na zápal plic. Ten pocit, že mě někdo sleduje, byl spíš v mojí hlavě než cokoliv jiného, ale já jsem byl podělaný strachy a běžel jsem dál. Nevěděl jsem, kde jsem nebo co tam dělám. Padal jsem únavou, přes mráz jsem nemohl dýchat. Opíral jsem se o strom, rozhlížel se jako šílený a snažil se vidět přes páru z mých úst. Bylo to šílené. Nic jsem neslyšel přes tlukot vlastního srdce, ale slyšel jsem prasknout větev nebo něco, a běžel jsem dál. Nemohl jsem zastavit, ačkoliv se mi nedostávalo dechu, nohy mě bolely jako čert a mrznul jsem, nemohl jsem, prokrista za moje chlapecké tělo, zastavit. Strach mě hnal šíleným tempem někam pryč, někam, kde jsem nikdy nebyl. Nebyl to les, který jsem poznával, nebyly tam naše šipky ani značky z dětství, nebylo tam nic, podle čeho bych poznal, že už jsem tam někdy byl.

Měl jsem jenom strach. Strach a pocit, že v tom tichu a bílé cloně mého sraženého dechu a sněhu... nejsem sám."