Was it a dream? | Larry Stylinson

Rukopis I., --. března 20--

Je mi špatně. Běžím stále dál, doprostřed ničeho, zmítám se mezi sněhem, stromy, výmoly, větvemi a kameny. Klouže to, sníh namrzá, ale já nemůžu zpomalit. Utíkám přes planiny i hustým lesem, už nemůžu mrazí mě v krku, mrazí mě nohy, mrazí mě plíce. Už nemůžu. Utíkám desítky minut, utíkám jako o život, ale už nemůžu. Rozostřuje se mi vidění a já zakopnu o větev nebo zmrzlé maliní, upadnu do vysoké závěje a zběsile dýchám. Neslyším nic vyjma vlastního dechu a tlukotu srdce. Neslyším nic. Je mi zima a už nemůžu dál. Z posledních sil otevřu oči a podívám se do dálky - někdo tam je. Postava, tmavá, velká, mohutná. Cítím, jak usínám, padám do bezvědomí nebo umírám. Nevím.

Když se vzbudím, třesu se. Mám na sobě kožich, hýbu se. Někdo mě nese. Nebyl jsem nejspíš mimo tak dlouho, možná pár minut. Jsem unavený a pořád se mi chce spát, jenom už nemrznu tak jako předtím. Moje srdce i dech jsou klidnější, musí to být alespoň pár minut. Jsem... stisknu v ruchách kožich pod svými prsty - je mi tepleji.

Kam mě neseš?

Nejsem dost vzhůru na to, abych se dokázal bránit, natož abych utekl. Jsem rád, že dýchám. Necítím už nic moc. Zavřu oči a nechám to tak. Jsem shozen na zem, z výšky. Ležím... na zemi, na tvrdém, ale pod rukama cítím pořád kůži. A potom i pod zavřenými víčky rozpoznám světlo. Oheň, uvědomím si ve svém polomrtvém stavu. Cítím v nose dřevo. Podlaha, uvědomím si. Jsem někde vevnitř, v domě, v chatě, ve srubu - podlaha je dřevěná a já ležím na kožešině, bokem k ohni.

Chce mě můj zachránce zahřát, nebo upéct? Nevím. Vyčerpáním usnu nebo ztratím vědomí. Naberu ho asi o hodně později, protože mám dost síly na to, abych zvedl hlavu, vnímal hlad a žízeň.

Měl jsem pravdu, jsem ve srubu. Nebude asi moc velký, ale očividně vybavený pro zimu, z části z neopracovaného kamene, ze kterého je krb, a z části z nelakovaného dřeva. Dokonce stále voní dřevem. Oheň plápolá, byl tedy zapálen kvůli teplu a ne proto, abych posloužil jako další chod. Nejsem ani svázaný ani nahý, naopak na sobě mám další kožešinu. Nejspíš na mě narazil myslivec nebo někdo z okolních vesnic. Možná šli pro pomoc, na policii nebo sehnat někoho, kdo by mě dostal domů. Doufám.

Vstanu a rozhlédnu se po okolí. Vidím z okna - všude stromy a sníh a nikde nikdo. Z druhého okna vidím to samé. Stromy a sníh. Žádný náznak osady nebo vesnice. Žádný náznak lidského života. Udělám dva kroky, tři. Podlaha vrže, dřevo je suché, pružné, řekl bych borovice, vzhledem k okolním lesům. Najdu dveře a zkusím otevřít.

"Je tu někdo?"

Ocitnu se v kuchyni - je vybavená nezvykle moderně. Není to luxus nejvyšší možné třídy, ale té střední zcela jistě. Z okna vidím dvorek, zahradní přístřešek, ohniště, studnu. Žije tu nejspíš normální rodina, možná už jenom starší pár. Vydám se na druhou stranu srubu a narazím na schodiště. Nahoře bude nejspíš ložnice, rozhodnu se nakouknout, ze zvědavosti. Mám pravdu, nahoře je jenom jedna místnost. Jsou tu na borovicové posteli jsou matrace, na nich klasické duchny plněné peřím. Z okna vidím pořád jenom stromy a sníh. Podle zvuku tuším pod domem potok, ale nikde ho nevidím.

Sejdu zpět dolů do místnosti s krbem, posadím se před něj na povzdechnu si. Je divné, že nenechali vzkaz. Je vlastně divné, že jsem tu neviděl žádné osobní věci. Žádný telefon, žádná televize, žádný stolek nebo lampy. Ve vitríně jsou knihy, váza s usušenými květinami, láhev bourbonu a dvě truhličky - jedna vypadá jako z porcelánu, druhá je větší a dřevěná. Chybí tu stůl i křesla či sedačka. Uznávám, ležet před krbem je asi lepší.

Ve srubu je chladno, bude nejspíš chvíli trvat, než oheň vyhřeje celou stavbu, takže si přikryju záda a vrátím se do kuchyně a natočil si vodu. V lince jsou jenom tři hrnky, čtyři sklenice, jeden džbán, dva talíře a jedna miska. Ve druhé části linky najdu pár hrnců a pánev. No, uznávám, že k přežití to stačí. Napiju se studené vody, které chutná jinak než veškerá, kterou jsem kdy předtím pil. Pochází nejspíš z té studny, co je na zahradě, voda bude místní. Vypiju ještě jeden hrnek. Mám hlad, ale přijde mi drzé to tu prohledat. Jsem slabý, motá se mi hlava a určitě mám horečku. Zkusím najít koupelnu, abych si dal sprchu, vždycky je mi po ní líp a mám štěstí, najdu ji za dveřmi napravo od schodiště. Svléknu se, své polomokré šaty pak vezmu ke krbu, teď je nechám ležet na zemi. Vlezu do sprchového koutu, nastavím teplotu, o které si myslím, že by mohl abýt dostačující, a pustím vodu. Skoro vyletím z kůže - voda je kurevsky ledová. Rychle uskočím a nechám proud ledové vody dopadat co nejdál od mého nahého a pořád ještě zmrzlého těla, ale teplota vody se nemění nehledě na to, jak moc přidávám na teplotě a jak dlouho ji nechávám odtéct, takže se nakonec psychicky připravím a rychle pod ni vlezu, opláchnu tělo na strategických místech co nejrychleji to jde, načež ji zase zastavím. Vykašlu se na oblečení na zemi a běžím zpět do místnosti s krbem, zabalím se do první kožešiny, na druhou se posadím a co nejblíže ke krbu se snažím osušit a zahřát zároveň.

Plameny v krbu mě uspávají a já jsem i tak unavený, není tedy překvapením, že za pár minut usnu.