Was it a dream? | Larry Stylinson

Rukopis IX., --. dubna 20--

Vrhnu se ke krbu a vytáhnu dlouhé poleno, které hoří rudým plamenem, do druhé ruky vezmu ostrou krovou jehlici, na které jsem pekl zajíce a vyrazím ven. Na téhle straně nikdo není, ale slyším souboj, probíhající u dvora, takže se s hořícím polenem v ruce vydám právě tam - na zemi leží několik mrtvých stvůr a můj společník ošklivě krvácí. Vidím na něm, že bojuje z posledních sil, a tak zařvu na nejbližší z těch, které bojují s mým přítelem. Zaregistruje mě, chce zaútočit, ale já před sebou zamávám hořícím polenem a doufám, že mi nespadne z ruky - má zbraň by byla ihned nepoužitelná. Třesou se mi ruce a kožich mi padá z ramen, ale jsem odhodlán pomoci, třeba zemřít, pokud budu muset. Musí to vypadat děsivě, vlastně až směšně. Malý kluk se vrhá do boje s obrovskými bestiemi. Můj přítel je ale v nesnázích a já bych si nikdy neodpustil, kdybych ho nechal zemřít samotného - bojuje přece kvůli mně!

Udělám ještě krok a s odhodlaným výrazem ukazuju oheň. Modlím se ke všem bohům, aby to zabralo - žaludek mám jako na vodě a jenom adrenalin mě drží vzhůru navzdory vysoké horečce a neskutečnému mrazu - rozdíl mezi okolním vzduchem a mou pokožkou musí být minimálně šedesát stupňů, protože vidím, jak se ze mně odpařuje pot, jak se ze mě kouří v tomhle šíleném mrazu. Vlka to asi vyděsí, protože popošlápne, zavrčí, uhne a nakonec odskočí o celý krok zpátky, a to už si nás všimnou i ostatní. Vlk napravo od mého přítele zaznamená oheň v mé ruce a zapomene se soustředit na svůj boj, takže toho využije můj ochránce a zakousne se mu do šíje. Ihned ho pustí a využije zmatku, který jsem tu zanesl, svou přítomností, nemocí, která musí zvířatům páchnout, a ohněm, a skočí po dvou najednou. Kouše a sápe předními i zadními tlapami, všude, kam dokáže. Nemám ale čas ho sledovat, protože jeden z vlků krouží okolo mně, jakoby přemýšlel, zda mu to stojí za to. Odhodlává se, vidím mu to na očích, a pak konečně skočí. Já zároveň píchnu jehlicí dopředu, ani nemířím, ani se nedívám, a poleno nastavím před svou hlavu - a ozve se zakňučení a bolestný skřek. Otevřu oči a vidím, že jsem se trefil, popálil jsem bestii ucho a jehlicí se trefil do čumáku, a do krku. Byl to tak velký náraz, až zavrávorám a kleknu si ve sněhu, ale vlk i jeho společník se stáhnou urychleně k lesu. Teď už zbývají jenom dva - jednoho z nich právě můj společník skolil k zemi a několikrát prohryzl jeho hrudník a ten druhý se chvíli dívá na můj oheň a na mě, načež uteče rovněž. Jenom jeden vlk pořád stojí na kraji lesa a pozoruje situaci. Pozvednu oheň a vlk se otočí k lesu a odejde beze spěchu.

Hodím poleno do sněhu, i vidlici, a běžím ke svému příteli.

"Ahoj," zašeptám krvácejícímu příteli. "Proč jsi to udělal? Podívej, co ti provedli."

Vlk dlouze mrkne a upadne k zemi.

Ne. Ne, ne, ne, ne, absolutně ne. V žádném případě, tohle nedovolím. "No tak. Vstávej, slyšíš?! Přece je nenecháš vyhrát! Vstaň!"

Nemyslím, že mě poslechne, takže obejmu jeho obrovskou přední tlapu a pokusím se ho zvednout ze země násilím. Zavrčí a je to výhružné - vím, že ho to bolí, ale musím ho dostat pryč odtud, do srubu, vyčistit mu rány, nakrmit ho, možná budu mít štěstí a podaří se mi něco ulovit. Nemůžu ho tu nechat ležet, bezmocného a zraněného, aby se ty stvůry vrátily a dorazily ho, takže se zapřu o sníh okolo, jak nejlépe umím, a donutím ho postavit se na přední tlapy. Jeho bok a zadní nohy jsou celé od krve. Smáčí jeno kožich a dělají v něm červené potoky.

"Vstávej!" zařvu na něj.

Otevře oči a já drcnu do jeho boku - muselo to bolet, ale musím mu do žil vehnat adrenalin, jinak nevstane. Zavrčí a dokonce vycení zuby.

"Je mi jedno, jak moc mě chceš zabít, prostě vstaneš a půjdeš dovnitř, i kdybych tě tam měl napůl odnést!" zařvu na něj zoufale, protože zoufalý jsem. Neunesu ho, váží pětkrát víc než já a já sám se sotva držím na zmrzlých nohou. Necítím nic, jenom vím, že nás musím co nejdřív dostat pryč z toho sněhu. "Já tě tu zemřít nenechám."

Ještě jednou zavrčí, mnohem hlasitěji, a postaví se na všechny čtyři.

"To je ono!" zaraduju se, otočím se a co nejrychleji se vydám ke srubu. Musím tam, musím nás tam oba dostat. Prorážet mu cestu, brodím se sněhem zpět do srubu, až se dostanu k zápraží. Otočím se - bestie u nemůže. Je na pokraji úplného vyčerpání, nemůžu ho nechat samotného. Musím mu pomoct. Jsem polomrtvý horečkou, zimou, vyčerpáním, nemocí a bolestí. Jsem slabý, motá se mi hlava a podlamujou se mi kolena, možná horečkou možná mrazem, nevím. Sehnu se, zalezu částečně pod jeho tělo, pokusím se ho nadzvednout na zádech - ale jsem slabý. Už nemůžu. Zkusím to ještě jednou, vzepřu se a vztekle zařvu na celý palouk, snad jako bych věřil, že mi to dodá sil. Potřebuju se nakopnout, ještě jednou potřebuju vyburcovat tělo, aby vehnalo adrenalin do celého mého těla a možná i jeho. Pomůže to, nadlehčí jednu stranu svého těla a já ho nadzvednu z té druhé, zraněnější strany. Chybí nám jenom pár metrů do tepla a bezpečí. udělám krok, dva a oba dva spadneme do sněhu. nevzdám to. Teď ne.

Nadhodím si ho více na záda, slyším ho zakňučet, zavrčet, ale nakonec sebere poslední síly, které mu zbyly, a společně dojdeme ke dveřím. Otevřu je, vší silou ho dotáhnu ke krbu, který plápolá stejně klidně jako když jsem z něj ukradl hořící poleno před pár minutami, a tam ho nechám dopadnout na kožešiny, zatímco já omdlím někam vedle něj.

Vzbudí mě chlad. Oheň vyhasl. Bestie dýchá, ale cítím jeho bolest. Chci mu pomoct, navzdory tomu, jak špatně mi je. Zvednu se, zajdu pro vodu a vytáhnu z kredence jednu láhev alkoholu, načež se posadím vedle svého společníka. Nespí, dívá se na mě.

"Bude to bolet," upozorním ho pro jistotu, načež alkoholem vyčistím největší ránu, omyju okolní krev a zkontroluju přítele pohledem. Dívá se na mě, klidně dýchá s hlavou položenou na zemi.

Nejspíš je tak slabý, že necítí nic.