Let me be the light || TangJae, XingKun

13. část

Yixing

Posral jsem to. Všechno se to stalo špatně. Hlasitě si povzdechnu a prohrábnu si vlasy. Jsem idiot, že jsem to nechal zajít takhle daleko. Vlastně si zasloužím to, že mě brácha seřval. Zasloužím si i Xukunovu nenávist, i Jaeminovu. Bože. Asi mi ani jeden z nich neuvěří, že...jsem to takhle nechtěl. Ano, je pravda, že jsem takový, jaký jsem, playboy a podobně, ale...nikdy jsem nechtěl, aby se kvůli mně rozhádali. To jsem opravdu nechtěl. Chtěl jsem vzít Jaemina na ohňostroj. Říct mu...pravdu, protože jsem viděl, jak mě několikrát přistihl, že se dívám po Xukunovi. Xukun...táhlo mě to k němu od začátku a já jsem idiot místo toho, abych to na něj zkusil normálně. Chtěl jsem to na něj zkusit jako na všechny ostatní. Myslel jsem si, že...že mi to vyjde. Ať si tvrdí, kdo chce, co chce. Nechtěl jsem se s ním jen vyspat. Poprvé...mě někdo odmítnul. Poprvé mi dal někdo jasně najevo, že mě nechce a já, možná jsem to měl vzdát, ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že chci jen jeho. Chci vidět, jestli dokážu, aby mi podlehl. Chtěl jsem, ale i něco víc. Když jsem si všimnul, jak je u něj brácha, polila mě žárlivost a já...nikdy nebyl žárlivý typ. Bylo mi to jedno, kohokoliv z těch kluků bych mohl z fleku přenechat někomu jinému a bylo by mi to jedno, ani bych nemrkl. Ale u Xukuna jsem žárlil, neskutečně. Proklínal jsem bráchu, že si nechal změnit styl a že se Xukun věnuje jemu. Běsnil jsem pokaždé jsem je viděl spolu. Mělo mi to dojít dřív. Měl jsem si uvědomit, že po Xukunovi nechci jen sex. Vím, že mi to nikdo neuvěří, ne po tom, co mu Tanghao řekl pravdu. Chtěl jsem to tajit. Chtěl jsem se mu vyznat, pozvat ho na rande a zkusit to jako normální člověk, ale...Tanghao mu řekl, jaký jsem...co mám teď dělat.

Hlasitě si povzdechnu a prohrábnu si vlasy. Nechtěl jsem je rozhádat, nechtěl jsem rozhádat sebe a Tanghaa... zvednu se na nohy a kopnu do nejbližšího kamene a dojdu se krátce projít po pláži, abych si utříbil myšlenky. Bolí to...bolí vědět, že mě nenávidí. Bolí mě vědět, že se kvůli mně pohádal s bratrem. Neměl jsem ho políbit, myslel jsem si, že mi podlehne, že se do mě třeba zamiluje. U všech mých známostí na jednu noc jsem vždycky prosil nebesa, aby se do mě ten kluk nezamiloval, vypořádat se s plačícím klukem je hodně těžké...ale teď jsem prosil všechny bohy, aby se do mě po té puse zamiloval...akorát jsem selhal, enormně.

Dojdu pomalými kroky zpátky. Posbírám veškerou kuráž, abych se omluvil. Zaklepu na jejich chatku. Je jedno, který otevře. Musím se omluvit oběma. Ale ani jeden z nich neotvírá. Usoudím, že jsou asi naštvaní. Než si uvědomím, že Xukun někam utekl. Přece...ne, nemůže být ještě venku. Zakroutím hlavou, ale i tak se vydám směrem jakým utíkal. I když pak přijdu na to, že leží v chatce v posteli a spí...tak to aspoň využiju, abych si utříbil myšlenky. Dojdu daleko. Už ani nevidím světla z chatek. Chci se vrátit, ale zastaví mě v kroku, když uslyším vzlyk. Trhnu sebou a vydám se dál dokud nedojdu k velikým kamenům. Překvapím se, když ho najdu jak pláče, vzlyká a naříká na jednom z kamenů.

„Xukun?" hlesnu. Celý sebou škubne a zadívá se na mě.

„Nech mě být." vzlykne a otočí se ke mně zády.

„Xukun," hlesnu znovu a udělám němu další krok. Tohle je tvoje chvíle, Yixing, buď chlap...omluv se mu, zaslouží si tvoji omluvu. „Xukun, já, omlouvám se, já...nevím proč jsem se tak choval." prohrábnu si vlasy.

„Nech mě na pokoji, kvůli tobě mě nenávidí vlastní bráška!" vykřikne a naštvaně se na mě podívá a přes jeho bolestné vzlyky mu nejde ani pořádně rozumět. „Myslí si, že jsem ho podvedl!" vykřikne zničeně. Sklopím hlavu a zhluboka se nadechnu. Je načase zahodit tu svoji pýchu a říct mu pravdu.

„Dobře, neodpouštěj mi, ale...poslouchej mě...,"zhluboka se nadechnu. „to, co ti řekl Tanghao...je pravda, nikdy jsem s nikým nevydržel, je to hlavně z toho důvodu, že jsem to nikdy nezkusil. Jsem srab, víš. Radši jsem lámal srdce ostatním, než aby někdo jednou zlomil srdce mě. Vím, že po tom všem ti to přijde jako kecy, ale...vždycky jsem se bál toho, že se zamiluju a někdo mi ublíží, je to srabáctví, já vím, ale takový jsem. Jsem srab. Schovával jsem to za svou sebedůvěru a snažil se, aby to nikdo nikdy neviděl. Víš...když jsem vás dva viděl, líbil jsi se mi hned ty, ale odešel jsi, chtěl jsi nechat bratra, aby byl šťastný...a já to chtěl zkusit...věř mi nebo ne, ale tvého brášku jsem nechtěl jen na sex, zkoušel jsem, jestli bych se mohl zamilovat, ale prostě...pořád mě to táhlo k tobě. Když jsi mě začal odmítat...jako bys pomalu odkrýval moje srdce, jako bys mi dal najednou šok a říkal mi...Yixing, ne vždycky to zabere...jednou to nezabere a ty si to uvědomíš až ti bude padesát a nikdy nenajdeš lásku." hlesnu, vidím na něm, jak mě poslouchá a tak pokračuju.

„První facka přišla, když jsem tě viděl s Tanghaem, nejsem typ na žárlení, ale...žárlil jsem, neskutečně. Vařila se ve mně krev, a tak moc jsem si přál bratra praštit...a to jsem si ještě před tím říkal...že kdyby se mu tu někdo líbil, udělám vše pro to, aby byl šťastný...ale když jsem si uvědomil, že by ses mu mohl líbit ty...nechtěl jsem...chtěl jsem se s ním porvat, říct mu, ať na to ani nemyslí a to...se mi ještě nikdy nestalo...chtěl jsem vzít Jaemina na pláž...říct mu o svých pocitech k tobě...sice mu zlomit srdce a říct mu pravdu...jenže když jste šli po pláži s Tanghaem. Já nevím, tak moc se ve mně vařila krev, že jsem prostě věděl, že pokud neudělám první krok hned, tak...tě ztratím, a to jsem nechtěl...to opravdu ne...já vím, že jsem to neměl dělat, když...jen pomyšlení, že by tě mohl získat on mě tak užírala." povzdechnu si. „Jen chci, abys věděl, že mě to opravdu mrzí, Xukun..." zašeptám a sklopím hlavu. Ani nevím, jestli to celé slyšel. Jestli přijme moji omluvu, ale to je jedno. Hlavní je, že ví pravdu...i když ještě jedna věc k tomu chybí. „Vím, že od někoho jako jsem já, to zní směšně...sám sobě bych před pár dny nevěřil...ale lidé se mění, ne? No...mám tě moc rád, Xukun...nic to nezmění a já ani...nechci, abys mi teď skočil kolem krku nebo tak něco...vlastně...je to poprvé, kdy po tom druhém nechci nic, jen...chci, abys to věděl a nechal mě...abych tě měl rád dál." povzdechnu si a zvednu se z kamene. Trhne sebou.

„Nechám tě už na pokoji, promiň." špitnu a udělám krok pryč, ale zastaví mě, když mě chytí za ruku.

„Nevím, kde sem...nic si od toho neodvozuj, jen...doveď mě zpátky." špitne. Usměju se a přikývnu. Rozejdu se pomalým krokem se vydám zpátky k chatkám.