Let me be the light || TangJae, XingKun

2. část

Jaemin

Hlasitě si povzdechnu, když přede mnou stojí slečna. Červená se a lehký vítr jí rozhazuje vlasy. Vím, co přijde.

"A-Ahoj, Jaemin, já...promiň, že jsem tě sem tak vzala, ale mám něco, um," pořád sebou šije a uhýbá pohledem a mě je jasné, že to, co schovává za zády, je dopis. "já vím, že se to asi nehodí, a že je to moc veliká prosba." špitne a já si povzdechnu...a teď přijde, můžeš to dát svému bratrovi? "M-Mohl bys to dát svému staršímu bratrovi Xukunovi? Prosím?" natáhne ruce před sebe a podá mi dopis. Odpovím jí nezáživným jistě a ona se smíchem uteče. Hlasitě si povzdechnu dnes už asi po stopadesáté. Jsem v posledním ročníku na střední škole. Za pár týdnů mi bude osmnáct. Prohrábnu si svoje lehce narůžovělé vlasy, které jsou sem tam blond.

Můj bratr Xukun, který je jen o rok a kousek starší než já ani už nestuduje na téhle škole. Občas se tu za mnou staví, ale je to pořád stejné, jak když jsem byl v prváku a on ten krásný a nedostupný třeťák. Holky i někteří kluci mi dávali své dopisy a já mu je předával. Bylo jedno, jestli to byla holka, která se mi líbila. Pokaždé chtěla Xukuna. Sklopím hlavu a dopis dám do tašky a pomalým krokem se vydám před školu, kde už parkuje červený mercedes, ve kterém vidím za volantem tátu.

"Jaká byla škola?" jeho klasická otázka. Pokrčím rameny a znuděně si sednu na sedadlo spolujezdce. Hodím si tašku na zadní sedačku a nezáživně se dívám ven. S tátou si nemáme, co říct. Ne, že bych ho neměl rád, to ani omylem, ale prostě...nemáme nic společného, a tak naše cesta probíhá v tichosti, než zaparkujeme u našeho baráku. Chodím na školu, která je v hlavním městě na okraji a bydlím v nedaleké vesničce, zhruba půl hodiny cesty, takže odvoz domů a do školy je jediná možnost, jak se dopravit, kam potřebuji. Vystoupíme z auta a v tichosti pokračujeme až dojdeme domů.

"Ahoj, miláčku, jaká byla škola?" vyhrkne máma, koukám, že má na návštěvě tetu Jooheona, usměje se na mě a mávne na mě na pozdrav. Znovu pokrčím rameny a vytratím se do pokoje, než po mě bude máma cokoliv chtít. Když míjím bráškův pokoj, tak se zastavím a uvědomím si, že pro něj mám dopis, a tak zaklepu na jeho dveře. Momentálně pracuje jako pomocná síla ve zverimexu, a tak má už po směně, jelikož dělá od 7 do 15 hodin.

"Dále?" ozve se jeho hlas a já po výzvě opatrně vejdu. "Ahoj, Jaeminiee, jaká byla škola?" zahihňá se na mě. Protočím oči, dělají jako by mi bylo deset a já přišel z třetí třídy na základce.

"Asi dobrý, na." podám mu dopis a on se překvapeně podívá na to, co mu nesu.

"Pořád tě s tím otravují?" vyhrkne překvapeně a dopis si vezme. Přikývnu a bez dalších slov se otočím a odejdu k sobě do pokoje. Hodím batoh někam do rohu a hlasitě si povzdechnu.V mojí rodině jsem taková šedá myš. Ani to, že jsem si obarvil vlasy mi nepomohlo. Moje máma Minhyuk je moc krásný, nádherný člověk. Táta také a můj bráška je...jinými slovy anděl. Je krásný, roztomilý a umí s tím pracovat, i když říká, že není roztomilý, když potřebuje, tak by mu za ty slova někdo nasekal. Dokonce i máminy kamarádi, co sem chodí jsou krásní a já vždycky stydlivě, a hlavně zahanbeně zalezu do pokoje, protože čím víc krásných lidí vidím, tím víc si uvědomuji, že já takový nejsem. Není na mě nic zajímavého, a to je možná to, proč všechny ty dopisy nosím Xukunovi a ne sobě. Protože Xukun je, jak jsem říkal anděl. Každého zaujme, každému se líbí. Jeho smích je roztomilý, jeho reakce jsou roztomilé, učitelé z něj byly na větvi a vše mu vždy u nich prošlo. Je komunikativní, dokáže pár slovy přimět lidi dělat, co se mu zlíbí. Já na druhou stranu takový nejsem. Nedokážu se podívat zpříma lidem do očí. Nedokážu mluvit s cizími, sakra, občas mám problém mluvit i s vlastní rodinou.Unaveně sebou prásknu do postele a přemýšlím nad nesmrtelností brouka, když se ozve zaklepání na dveře a nadšené pískání. Podle hlasů soudím, že je to Xukun a máma.