Xukun
Vždycky jsem byl takový snílek a myslím, že v tom jsme s bráškou stejní. Sice jsem ještě s nikým pořádně nechodil, ale za to vím, že určitě nejsem přelétavý typ. Sním o opravdové lásce, o tom tajuplném přeskočení jiskry, o tom, jak se mi rozbuší srdce hned, jakmile se uvidíme a bude to láska na první pohled. A myslím, že i bráška to má stejně. Hlavně je moc hodný a jemný, stydlivý, takže bych si opravdu přál, aby on potkal svého prince na bílém koni.
I když se o tom nebavíme, nikdy mi nenadal ani nic neřekl, vím, že ho trápí to, jak to je. To, že kdykoliv se s někým seznámíme, tak tomu člověku se líbím já. Ani já se bráškovi nikdy nepřiznal, jak moc mě to ničí, jak moc to vnímám.
Jakmile mi přinesl ze školy zase dopis od nějaké obdivovatelky...viděl jsem jeho zraněný výraz. Vnímal jsem, jak se mi poslední dobou vyhýbal, hlavně tomu, abychom spolu někam šli. Držel jsem dopis, co mi dal do ruky a začal jsem plakat, máma byl hned u mě a začal mě objímat. Někdy mám pocit, že má máma nějaký dar vědět, že někdo z jeho synů pláče, protože je vždycky hned tady. A já mu to řekl už dřív...že se bojím, že mě Jaeminnie začne nenávidět a že to tak nechci. Ale máma vždycky ví, jak mě utěšit. A já v hloubi duše vím, že za to nemůžu, že se opravdu snažím, aby to tak nebylo, ale vždycky to tak je. Ale věděl jsem, že teď to bude jiné, čeká nás dovolená a já se postarám o to, aby si tam bráška někoho našel, aby opravdu zažil lásku a já mu najednou nebudu překážkou.
Jakmile k nám došel Yixing, hned jsem se odklidil. Viděl jsem, jak se bráškovi líbí, jak se na něj zasněně koukal. Nebudu znovu překážkou, už ne. Posadil jsem se k tomu druhému, abych zjistil, že je to Tanghao. Snažil jsem se ho rozpovídat, na rozdíl od brášky mi nedělá problém mluvit s cizími, takže jsem ho rozpovídal alespoň trošku. Očima jsem střílel k bráškovi, jestli mu všechno klape, sám pro sebe jsem se usmíval nad tím, jak to všechno vypadá nadějně. A pak najednou oblohu rozzářil ohňostroj, chvíli jsem zapomněl brášku pozorovat, abych pak viděl, jak se rychle vydal pryč z baru. Omluvil jsem se Tanghaovi a hned jsem se za bráškou rozběhl.
„Co se děje! Nelíbil se ti?" vyjeknu a chytím ho za ruce, když dojdeme dál od baru. Bojím se, co se stalo. Že by se mu nelíbil? Ale to je blbost, viděl jsem jeho pohled, je mi jasné, že se mu líbí. V tom se přece vyznám, poznám to.
„Ne, to ne, jen...to je jedno." povzdechne si a vytrhne se mého sevření a pokračuje dál po pláži. Nevzdám se tak snadno, hned ho doběhnu, abych z něj dostal odpověď.
„Tak co se děje," znovu ho chytím za ruce. „vypadalo to, že se mu líbíš!" nadšeně se usměju a on se uštkne a vytrhnu se mým rukám. Zarazím se a píchne mě u srdce, když mě od sebe zase odstrkuje.
„To sotva." zavrčí a chce jít napřed, svraštím obočí. Něco se děje a já chci vědět co. Vždycky se něco děje a on mi vždy zatají co a já to chci vědět. Tentokrát se nenechám odbít.
„Jaemin!" vyjeknu. „Řekni mi co se děje, hned! Nelíbil se ti? Nebo co?" řeknu zoufale a on se na mě najednou prudce otočí.
„Ty to prostě nechápeš, Kun! Vždycky jsi to ty! Na základce, na střední! Všude! Vždycky jsem jen tvůj stín! I tady, díval se na tebe ne na mě, je jedno, jestli se mi líbí...jo, líbí se mi, ale jemu se líbíš ty, jako vždycky všem! Prostě...mě nech teď o samotě, prosím, Kun!" vyjekne a vydá se rychlými kroky napřed. Zaraženě nějakou dobu stojím na místě a z mých očí tečou potoky slz. Obejmu si rukama tělo a chvíli se dusím svými vzlyky než se pomalými kroky vydám do chatky. Tolik mě to bolí, bolí mě, že je to takhle. Že mu ubližuju, i když nechci, ubližuju mu, i když se snažím dělat pravý opak. Ale ten večer, kdy se usmíříme mu dám slib. Slib, že Yixinga získá, že s ním bude mít rande.
O to jsem se taky na druhý den postaral. Je mi jedno, co bude se mnou, ale bráška bude mít svoji lásku, ať to stojí co to stojí. Spokojeně se usmívám, když má Yixing jeho telefonní číslo.
„Jen si odskočím." Usměju se na brášku, který přikývne a já se vydám na záchody. Když jdu rychle zpátky, tak vyběhnu zpoza rohu a do někoho vrazím.
„Ah, pardon." Vyjeknu, když zvednu hlavu a zjistím, že ten s kým jsem se srazil je Yixing. Mile sena něj usměju.
„To nic," skousne si ret, když oba stojíme těsně u sebe. „ukaž, tady něco máš." natáhne ruku a pohladí mě po vlasech a dá mi je za ouško. Trošku sebou cuknu, ne, že bych zrovna chtěl, aby se mě takhle dotýkal, obzvlášť, když ho chci dát dohromady se svým bráškou. "Musíš být více opatrný." zašeptá potichu. Přikývnu a chci co nejrychleji odběhnout, ale zarazí mě a chytí mě za ruku. „Co bys řekl, kdybychom si spolu zašli na jídlo?" pozvedne obočí a já se mile usměju a zakroutím hlavou.
„Nechci, ale děkuju." Ukloním se, mrknu na něj a vydám se pryč. Nebudu bráškova překážka, tentokrát ne. Prostě ne. Proto taky když si všimnu, že Yixing jde sám na pláž, tak řeknu bráškovi ať jde rychle za ním a chopí se své šance. Já se mezitím postarám o Tanghaa.
„Jsi moc pěkný." Překvapeně zamrkám, když sedíme na pláži a já mu odhrnu vlasy a přijdu na to, že za tím nevzhledným květákem se skrývá moc krásný muž. Předtím mě to ani nenapadlo, ale najednou se mi v hlavě zrodil nápad jeho proměny.
„Bude lepší, když nás neuvidí." Vyjeknu, když se vracíme z města a Yixing s Jaeminniem jdou naproti nám. Chytím Tanghaa za ruce a odtáhnu ho do převlékací kabinky na pláži, narvu se tam sním a tiše si oddechnu. Nějakou dobu jsme tam nacpaní i s taškami, než se vydáme zpátky k chatkám, naštěstí už nejsou nikde poblíž. Rozloučím se s Tanghaem a je mi jasné, že bráška bude mít mentální kolaps ze svého prvního rande, takže než půjdu za ním, tak se vydám na hotel, abych vzal oběd sebou do chatky, alespoň se najíme v klidu.
„Mm, sluníčko dneska vyšlo podruhé?" slyším u sebe zašeptání, když nabírám jídlo do vypůjčených misek, které mi půjčili v kuchyni. Cuknu sebou a zadívám se na Yixinga, který se u mě opře. Svraštím obočí, teď byl s bráškou, tak proč mi říká takové věci.
„Asi." Pronesu ne moc zaujatě a snažím se rychle nabrat jídlo.
„Chceš pomoct?" chytí moji ruku, když vidí, jak jsem znervózněl a ruce se mi začali třást. A to hlavně proto, že se bojím, že bráška půjde na oběd, neví, že jsem pro oběd šel abychom si ho dali v chatce, nechci, aby mě s ním viděl a myslel si, že ho tajně balím.
„Nechci." Usměju se na něj a vysmeknu se jeho ruce.
„Co kdybychom poobědvali spolu? Je to osud, že jsme se tu tak sešli." Nevzdává se a přisune se blíž ke mně a já cítím, jak jeho prsty lehce přejeli po mém boku a celý se ošiju.
„Není to osud, je čas oběda. Nejsme tu jediní." V hlase mi zazní trošku otrávenosti. Nemám tohle rád, mám z něj husí kůži a navíc mám pocit jako by mě chtěl jen zatáhnout do nejbližší místnosti a tam ze mě vyšukat duši. Tohle já nehledám. Jde vidět, že jsem mu vyrazil dech svým několikanásobným odmítnutím, sbalím si mističky a ještě se zarazím v kroku. Nevím, co mám říct, najednou nevím, jestli bych mu měl pomáhat dávat se dohromady s mým bráškou, když se chová takhle. Sklopím hlavu a vydám se rychle pryč a oddychnu si, že mě nepronásleduje.
Bráška zářil jako sluníčko. Dusil jsem v sobě všechno to, co se s Yixingem stalo a užíval jsem si s ním oběd. Celý den jsme se jen tak flákali a váleli, když někdo zaťukal na dveře, tak jsem se rozhodl, že půjdu otevřít. Zalil mě pot, když jsem ve dveřích viděl Yixinga.
„Jdeš za bráškou?" usměju se a snažím se nemyslet na to, co se dělo v jídelně.
„Ne, za-" nenechám ho zašeptáním dokončit tu větu a zacpu mu pusu, vytřeští na mě oči.
„Bráško, přišel za tebou Yixing." Zavolám na brášku a pak pozvednu obočí na Yixinga. „Za chvíli přijde." Sundám ruku z jeho úst a hned odkráčím, než stihne cokoliv říct a zavedu za ním brášku. „Bavte se." Zamávám a chvíli to rozdýchávám, ale pak se usměju a zajdu za Tanghaem, ani jsem za ním nemusel chodit, zrovna vycházel ze dveří a vypadal, že si jde zaplavat, tak jsem se rozhodl jít s ním. A musel jsem si potvrdit svoji teorii o tom, že se mu líbí Minnie.
