Já, můj bratr a Sherlock Holmes |Sherlock ff|

5/3

Právě v těch dnech jsem pochopila ubohost vlastního života, příliš zoufalá na provedení jakékoli změny.

Je mlhavé, pro Londýn typické ráno. Déšť bubnuje do okenic mého prázdného bytu, naplněného jen beznadějí. Na stole leží tři věci. Můj šálek čaje, tento papír a pozvánka na tvou svatbu. Asi si říkáš, kam se poděly mé láhve s alkoholem. Dnes chci být střízlivá. Chci tuhle věc vyřídit s čistou hlavou. Tak jak si zasloužíš. Zveš mě, abych přišla. Abych celý den hrála to divadlo, že jsem spokojená, šťastná, úspěšná. Je víc důvodu proč nemůžu přijít, Johne. A ty sám jsi jedním z nich.
Nemůžu přijít, protože bych nezvládla potkávat lidi, které jsem znala a byli součástí mého života. Vidět, že zatímco já jsem se z tvého úžasného blogu vytratila, oni zůstali a mají to štěstí potkávat vás dva denně. Nemůžu to dopustit ze dvou důvodů. Jednak, bych je začala nenávidět kvůli tomu, co mají. Druhak. Nedokázala bych se s nimi rozloučit a vrátit se sem.
Nemůžu přijít, protože bych neudržela roli, jíž si mi přisoudil. Nedokázala bych se celý den usmívat na všechny strany a předstírat jak moc ti to přeji. Chci, aby jsi byl šťastný. Ale nedokážu ti nezávidět, ač se snažím sebevíc.
Nemůžu přijít, protože by mu stačil jediný pohled a pochopil by to. Pochopil, co se se mnou děje. Že jsem nikdy neodcházela za lepším novým životem. Byla to oběť, kterou jsem se rozhodla obětovat pro nás oba, a jemu by stačil jediný pohled a věděl by. Že jsem ztracená existence unavená svojí ubohostí.  Nechci vidět jeho výraz, až přijdu. Nechci vidět v jeho tváři tak velké zklamání, jaké způsobil on mě. Věřila, že mě najde. Že pochopí pravdu. Nestalo se tak. A já jsem mu za to většinu času vděčná. Většinu času. Jsou ale chvíle, kdy ho za to nenávidím. Nechci, aby mě takhle viděl a pochopil pravdu. A já nechci, aby si mě takhle pamatoval. Chci, aby viděl tu usměvavou ženu, která z Baker Street odešla se vztyčenou hlavou. Chci, aby si pamatoval tuhle přetvářku.
A konečně. Nemůžu přijít kvůli němu. A tobě. Vím, že je to dlouho, ale znám tě. Znám tvé pohledy a věř mi. Kdybych přišla, místnost by se naplnila napětím a lidé by se zalykaly pod náporem nevyřčených slov. Je to tvůj den. A já ho nemůžu pokazit.
Chci zůstat tou správnou sestrou. Sice to tak nevidíš, říkáš si, že mi nestojíš ani za mihnutí na tvojí svatbě, ale věř mi, Tohle je ta lepší verze.
Chtěla bych, abys to pochopil. Chtěla bych, abys to věděl. Jenže to se nesmí stát. Dneska nikdo nebude sedět na místě pro ženichovu sestru. Všichni se budou tvářit, že si nevšimli mé nepřítomnosti. A všichni budou věřit, že jsem nepřišla ze sobeckých důvodů. Možná, že je opravdu sobecké chtít být aspoň jednou hodná sestra. Jenže to je poslední, co mi zbylo. Tak mi to prosím neber.
Nikdy tenhle dopis nedostaneš. Ale je hezké představovat si, že si tyto řádky čteš a lehce se usmíváš. Mrzí tě to, ale chápeš mě. Ta představa je stejně krásná jako nereálná. Ale prosím. Nechme chvíli si ten výmysl užít. Užívat si představu, že je to v pořádku. Že víš, jak moc tě miluji. Že víš, jak moc štěstí tobě a tvé nevěstě přeji. Prosím. Neber mi to poslední, co mi zbylo.
Představu, kde jsem spokojená tak, jako jsem bývala s vámi na Baker Street.
Miluju tě, Johne. Tak jako jsem milovala svůj starý život. A věz, to je opravdu hodně.

Druhá verze. Na samém začátku jsem myslela, že takhle to celé skončí. Dnes stojím tady a říkám si je tohle opravdu ten konec, který jsem hledala?
Co myslíte?