Já, můj bratr a Sherlock Holmes |Sherlock ff|

4/3

Právě v těch dnech jsem pochopila ubohost vlastního života, příliš zoufalá na provedení jakékoli změny.

Právě proto jsem udiveně zamrkala, když jsme včera večer přišla domů. Dokázal to. Pochopil to. Tmavá postava seděla na prahu mého bytu. Do tmy zářili jen jeho bledé oči. Pomalu jsem došla až k němu. Narovnal se a já musela lehce zaklonit hlavu, abych viděla do jeho tváře, kterou z většiny kryl stín. Zvedla jsem ruku a přejela prstem po jeho lícní kosti. Můj bledý prst zapadl k jeho stejně bílé tváři. Pousmála jsem se a svou ruku opět spustila podél těla. Sherlock Holmes mě našel.

Proto teď sedím tady. V jeho županu, jen ve spodním prádle, s uvařenou snídani pro dva a sleduji mužský hrudník, jak se zvedá v pravidelném dechu. Ještě spí.
Možná to byl hloupý nápad, ale Johnovi jeho blog pomohl. Já ale nemám prostředky ani možnost psát na internet, takže mi kus papíru přišel jako dobrá náhrada.
Poslouchám jeho výdechy a nádechy. Černé vlasy má celé přeleželé. Jeho pleť se skoro stejně bílá jako moje povlečení. Sjedu  očima na jeho krk. Je plný červených svrn, které jsem vytvořila svými ústy. Dotknu se svojí kůže v těch místech, mám je tam taky. Otisky zubů a cucfleky.
Nevím, co se stalo. Nevím nic ale doufám, že až se probudí tak to zjistím. Ani nevím, jestli to chci vědět. Mohla bych tady sedět a sledovat Sherlocka Holmese ve svých peřinách do konce života. Nevadilo by mi to. Přitahnu si nohy k tělu a více se zabalím do satenového kusu látky. Takhle byl celý můj příběh. Od samého začátku až po dnešní ráno. Usmívam se, protože je dost možné, že už dlouho nebudu mít důvod se usmívat. Tyhle papíry je to všechno.
Můj malý příběh o mně, mém bratru a Sherlocku Holmesovi.

Tohle je první varianta. Můžu říct jen, že jsem ji napsala jako první, i když nebyla původní myšlenkou. Snad se aspoň trochu líbila.