Recenze

Živly přírody - nejvyšší živel // Ruth

V recenzi bych vám chtěla představit autorku, která čekala neskutečně dlouhou dobu a patří jí tím nejen můj vděk ale i obdiv, že byla ochotna čekat. 

Celá část obsahuje spoilery, pokud to někomu nevyhovuje, prosím, abyste tuto kapitolu přeskočili. 

DogElla knihu poprvé vydala 8. února loňského roku. Od té doby vydala dvacet šest kapitol. A co nám o sobě prozrazuje na svém profilu? Je to dívka s mnoho sny. Jedním z nich je stát se spisovatelkou, psát knihy a tvořit lidem úsměv na tváři. A pokud jste fanoušky seriálu Teen Wolf, autorku si určitě oblíbíte. Nejraději píše fantasy a pohádky. A my si teď pojďme rozebrat její příběh.

(Protože obálka není autorčino dílo, nebudu na něj tedy vztahovat svůj názor.)

Název ve mně probouzí dost neurčité pocity, které jsou spíš způsobeny, že tohle není úplně můj žánr. Nicméně navodí alespoň nějaké povědomí o příběhu. Už od začátku je jasné, že půjde o živly, což nám pak potvrzuje i anotace.

Lenka se zřejmě dostává do nesnadných situací. Což by nebylo nic zvláštního, přeci jen jde po ní Temná, což nám přibližuje anotace. I když se zdá dostačující, určitě bych zauvažovala nad některými formulacemi. Místy vypadá dost jako socha, která má sice základní tvar, ale v některým místech by chtěla zapracovat na tvaru.  (Druhá věta na začátku mi úplně nesedí. Možná si zkusit pohrát s pořadím slov ve větě nebo vyměnit Jednoho dne za když. Dále třetí věta od konce - vynechala bych slovo to. V celém odstavci se o jiném zlu nemluví. A jen malý dodatek - po slově knihovna vypadla čárka. Poslední větu by stálo za to přeformulovat do otázky, která by tam podle mě zapadla mnohem víc.) A poslední věc na kterou jsem chtěla upozornění na pomlčky. Mezera se nepíše jen za nimi ale i před nimi.

V první části na nás čeká legenda o hrdinech, která se mi opravdu líbí a skvěle nás informuje o tom, co se dělo předtím. 

Je dost pravděpodobné, že s odstavci v části Čiré zlo si hrál Wattpad. V každém případě se slily v jeden dlouhý, který nebudí dvakrát pěkný dojem. Nicméně v dalších kapitolách je s nimi vše v pořádku. 

Začátek je dost... zvláštní. Na Lenku a její kamarádku Veroniku zaútočí ve školní knihovně Temná, Verča kamarádku vezme do jejich domu na stromě, kde se nachází i všichni zbylí Ochránci. A jediný, kdo z nich je alespoň trochu naštvaný, že se něco špatného děje je Lukáš. Ten přívětivý přístup mi přijde dost nereálný stejně jako nadšení protagonistky. Myšlenky, jak se zbavit Temné a potencionálního problému by byly na místě, ale trochu v jiném podání. 

Než se dostaneme ke zbytku příběhu, chtěla bych upozornit na rozdíl mezi slovy svést a svézt. V příběhu je to použito ve špatném tvaru - svést (pokud autorka neměla na mysli, že chtěl řidič auta hlavní hrdiny svádět, to by pak byla jiná) - kapitola Muž se slunečními brýlemi.

Na začátku jsem příběhu moc šancí nedávala. Alespoň co se týče děje. Pro mě to moc přívětivé téma zrovna není, každopádně mě příběh svým způsobem překvapil. 

Je pravda, že celkově příběh vypadá jako hlavní kostra, která se určitě ještě nějak dá zaobalit ale to může být i věc vkusu, protože preferuji delší popisy nejen prostředí, ale hlavně pocitů a vjemů hrdiny. Čímž se dostáváme k hlavní postavě.

Lence je dvanáct. A přiznávám, že je to velký důvod, proč mi tak dlouho trvalo tohle sepsat a vlastně i přečíst, protože samotný příběh je psaný dost poutavě. Přijde mi nereálné, aby tak vyspěle fungovala pětice dětí z páté třídy, která byla vytržena z normálního života. Připadá mi to dost nerealistické, ačkoli to vysvětluje mně chybějící popisy pocitů. Přiznejme si to - kolik z nás ve dvanácti letech  uvažovalo tak vyspěle?

I tak si mě alespoň částečně získala ve chvílích, kdy byla situace vyhrocená a zvlášť ve chvíli, kdy zemřela Ema Adamová. (Bez něčí smrti by to nešlo, že ano.) To, že ji Lenka nemohla zachránit, že se s tím pak několik dalších kapitol vyrovnávala jí pěkně dodalo na realističnosti (a pro mé potěšení snesitelnosti).

O cenu nejoblíbenější postavy by se u mě dělil Tom a Leo (oběma jsem bohužel pro svůj vnitřní klid musela přidat pár let, dere mi to srdce, ale nic jiného jsem prostě nezmohla). 

S hlavním antagonistou, paní Temnou (Možná slečnou, jestli je uživatelka temné magie vdaná nebo ne nikde zmíněné není. Není to škoda?) se setkáváme v příběhu jen na začátku v knihovně a pak ve chvílích, kdy Lenku mučí a maže jí vzpomínky, kde se toho bohužel moc o ní samotné nedozvídáme. Což je zřejmě škoda užité ich formy, i tak bych jako čtenář určitě ráda uvítala nějaký pohled z druhé (zlé) strany.

K samotnému ději žádné výtky nemám, spíš k jeho tempu. Nevím, jestli to je spíš ze stylu psaní autorky, takže to na úplně jiného čtenáře může působit jinak, ale mně připadá všechno strašně uspěchané. Jako by se všechno dělo teď, tady a všechno najednou a já nestíhala sledovat kde se co všechno zrovna děje. Roztěkaný pocit pak zmizel ve chvílích, kdy byla Lenka zavřená. Nicméně, určitě by stálo si nad příběh sednout, pročíst ho a zamyslet se, jestli by některé části nešli buď zvolnit, trochu posunout nebo najít nějaké další řešení, aby měl čtenář alespoň někde v kapitole šanci vydechnout aniž by musel příběh vypínat a po nějaké době zase zapínat. 

Abych svoje dojmy shrnula; je to určitě příběh plný potenciálu (i přes nízký věk hrdinů, který pro mě prostě bohužel není), ačkoli to bude chtít nějaké úpravy - zvlášť těch příběhových, na které by se hodil beta čtenář, který by to četl uceleně na rozdíl od autorky, která to píše po částech. S každou další kapitolou se všechno pomalu vylepšuje a je tam vidět vývoj, nejen v postavách, ale hlavně ve stylu psaní, který se mi vážně líbí.

Doufám, že jsem v celé části zmínila vše, co mi přišlo při čtení důležité a podstatné. Přeji autorce hodně štěstí při psaní a pěkný zbytek dne!

Ruth