Skin || Larry Stylinson

Chapter 15

Pohled Louise

Ucítil jsem na svých rtech tlak. Trhaně jsem vydechl a poté se odvážil otevřít oči, jen aby se potkaly se zelenými. Ani jsem se nepohnul. Jen jsem se díval. Byly až kouzelně krásné.

Lokty jsem se zapřel podél mého hrudníku a nepatrně se nadzvedl, avšak když jsem svůj pohled zvedl zpět, ty překrásné oči byly tak blízko. Zamručel jsem. Harry se mi špičkou nosu slabě otřel o mou, načež jsem opět ucítil ten tlak na svých rtech.

Políbil mě. Jeho polštářky se jemně třely o mé a já jej nezastavil. Ani jsem se o to nepokusil, jelikož ačkoli jsem byl v tomto ohledu morous a nechtěl jsem, aby se kdy kdo dotkl mých rtů, jsem pomalu měnil názor.

Opatrně jsem své rty posunul proti těm jeho, čímž jsem se i maličko napřímil, zatímco on se musel odklonit. Svou paži obmotal kolem mého pasu, zatímco druhou rukou udržoval můj krk v záklonu, aby měl lepší přístup k mým rtům. Neudržel jsem se a slabý vzdech opustil mé rty.

"Lou," špitl Harry, než odpojil naše rty, kterými sjel po mé čelisti ke krku. Nasucho jsem polkl a pro jistotu své oči zavřel. V boxerkách se mi začínalo dělat těsno a já uvnitř začal panikařit. Nevěděl jsem co se bude dít dál. Bál jsem se. Nikdy v životě jsem se sebe nedotkl. Snad jsem se i já sám sebe štítil. Neznal jsem to, ten pocit se sebe dotýkat. Ten pocit vzrušení, jelikož mě životem provázel jen strach, nenávist a strasti každodenního života, když si o vás lidé myslí, že jste zrůda.

Harry vsál jemnou kůži na mém krku a já zalapal po dechu. Bylo to příjemné, štípalo to, bylo to zvláštní. Harry se po chvíli odtáhl a zadíval se mi do očí.

"Už tě nedám," zašeptal, než se opět přisál k mým rtům, načež jsem se bohužel okamžitě odtáhl.

"C- Co?" zakoktal jsem a podíval se mu do očí. Nelhal mi. Nedá mě.

"Čemu nerozumíš?" zeptal se a skousl si spodní ret, načež se posadil, čímž se mi jeho rty vzdálily. Zakňučel jsem a zamrkal.

"Proč mě nedáš?" zeptal jsem se hloupě a zadíval se na své dlaně, které jsem měl položené v klíně.

"Protože..." začal, avšak svou odpověď nedokončil.

Zamračil jsem se, nelíbilo se mi, kam tohle vede.

"Protože proč?" mračil jsem se a s vyšpulenými rty se mu díval do očí.

"Miluji tě," hlesl a zamrkal, než si skousl spodní ret.

Zavrtěl jsem hlavou a zakuckal se. Nevěřil jsem. Snad jsem ani nechtěl věřit.

"Neznáš mě," zamumlal jsem a podíval se mu zpět do očí.

"Stačí mi vědět málo, abych si domyslel, jak úžasný člověk jsi," zašeptal a položil svou dlaň na mou. Ucukl jsem.

"Co to meleš?" zamračil jsem se. Vím, že jsem byl hnusný, ale já tomu nevěřil. Bál jsem se.

"Poslouchej Louisi," řekl a mou dlaň stiskl ve své tak pevně, že by se mi ucuknout ani nepodařilo.

"Když jsem byl mladší, mohlo mi být osm, chodil jsem do třídy s jednou holčičkou. Byla krásná, vypadala, jako anděl. Blonďaté vlásky do pasu a modrá očka, ale byla smutná. Každý den byla smutná, tak mě napadlo, že bych se s ní mohl kamarádit, protože si s ní nikdo nepovídal. Bavili jsme se a rostli jsme, ale v páté třídě do školy zřídka chodila. Nevěděl jsem, co se děje," udělal si pauzu a já byl nedočkavý, jak se tento příběh vyvine dál. Byl jsem zvědavý.

"Na dušičky jsme šli na hřbitov dědečkovi zapálit svíčku, avšak u jednoho hrobu, seděla ona. Plakala. Konečně jsem ji mohl zase vidět a tak jsem beze slova odběhl za ní. Zavolal jsem na ni, ale když se otočila, nebyla to ona holčička, kterou jsem znal. Byla špinavá a měla ranky po obličeji," řekl, načež pohladil mou tvář.

"Lekl jsem se, ale nehodlal jsem ji opustit. Ptal jsem se jí, co se stalo.

"Maminka mi řekla, že si jí andělé zavolali k sobě."
"Proč máš ty ranky?"
"Maminka říkala, že takové ranky mají jen andělé. Čekám, až mě zavolají."

Po pár dnech už na hřbitov nechodila a já jsem opět nevěděl, co s ní je. Až po týdnu, někdo ji našel a zavezl do nemocnice, ale už bylo moc pozdě. Dočkala se. Andělé si ji zavolali," špitl Harry a moje srdce se sevřelo.

"Miloval jsem ji," zašeptal a vzhlédl ke mně. Usmál se a já jen se slzami v očích hleděl, jak se jemu po tvářích kutálejí slané kapičky.

"Jsi anděl, Louisi. A já udělám všechno pro to, aby si tě ostatní andělé nezavolali, protože pak už pro mě život nemá smysl. Jsi jiný a já se zamiloval hned co jsem tě viděl. Takové ranky mají jen padlý andělé, ale já ti slibuji, že ti dokážu nebeský život udělat i na Zemi," zašeptal, než se svými rty dotkl těch mých, čímž zpečetil svůj slib.

PS: Omlouvám se, že nový díl přidávám až teď, ale vůbec nebyl čas a nebo nápady. Prostě je toho teď moc. Nevím, kdy přesně přidám další, nebudu nic slibovat a do psaní se také nutit nebudu, ale budu se snažit něco nového vymyslet a napsat. Taky bych vám moc chtěla poděkovat za komentáře, votes a přečtení, jsem za ně moc ráda :') takže děkuju