Skin || Larry Stylinson

Chapter 22

Pohled Harryho

Uložil jsem jej do postele. Ani jsem se neobtěžoval sundavat mu svůj kabát a i v něm jsem jej zabalil do teplé deky.

Posadil jsem se k němu a sledoval, jak je chlapec bledý. Andělé mi ho nesmí vzít. Nechci aby si ho vzali.

Jen při tom pomyšlení a při pozorování jeho bledé tváře se mi samovolně spouštěly slzy po tvářích. Miloval jsem ho. Miloval jsem ho a přestože si to on nemyslí, já ho poznal. Vím kým je a ačkoli mi toho o sobě nestihl tolik povědět, už jsem viděl dost na to, abych pochopil. A navíc jsem slíbil.

Opatrně jsem mu přejel ukazováčkem po zjizvené tváři, vstal a naklonil se, abych mu mohl vtisknout polibek na líčko, než jsem se odebral dolů do kuchyně, abych chlapci i sobě udělal jídlo a horký čaj.

Pohled Louise

Po chvíli už jsem ani tu zimu necítil. Necítil jsem nic. Jak ledová voda omývala mé zjizvené tělo a přitom mě sama řezala svými studenými proudy.

Chvíli jsem doufal a prosil ať už to mám za sebou, už jsem nechtěl, ale vydržel jsem.

Doufal jsem, že už jsem mrtvý, že uvidím mámu a budu s ní už napořád, ale jediné co jsem viděl byla černá tma, která se rozprostírala všude kolem mě.

Třeba mě pohltí.

Ačkoliv po chvíli, co jsem ve tmě bloudil, mě do očí udeřilo světlo. Nebylo ho moc, ale přesto mne dokázalo v tu chvíli naprosto oslnit.

A pak jsem uviděl strop. Bílý strop na kterém si pohrávaly stíny.

Zamrkal jsem a pohledem zabloudil k chlapci. Seděl vedle mě, lehce svíral mou dlaň a díval se do klína.

Opatrně jsem s dlaní cukl, avšak ostrá bolest projela celou mou paží, když jsem tak udělal a zároveň probral toho chlapce, jehož pohled okamžitě střelil po mně.

Pohled Harryho

"Louisi," špitl jsem, když pohnul dlaní a já konečně uviděl jeho pootevřená modrá sklíčka, kterými sledoval jeho dlaň.

Pustil jsem ji a on si ji k sobě stáhl a podíval se. S povzdechem stočil hlavu k oknu a dlaň nechal volně ležet na jeho hrudi.

Beze slov jsem se zvedl a odešel do koupelny. U skříňky pod umyvadlem jsem poklekl a vyndal z ní obvazy.

Zamrkal jsem, abych zahnal další slzy a vstal, než jsem věnoval pohled zrcadlu, které odráželo postavu se zarudlýma očima, které ke všemu zdobily i fialové pytle pod nimi.

S povzdechem jsem se vrátil zpět do pokoje. Louis se ani nepohnul a zůstával ve stejné pozici, ve které jsem ho opustil.

Lehkými kroky a co nejtišeji jsem se přesunul zpět k posteli, na jejíž okraj jsem se posadil a obvazy položil vedle sebe. Stáhl jsem ruku k chlapcově dlani, abych ji mohl opatrně chytit, ale Louis jí ucukl.

"Prosím," zašeptal jsem směrem k chlapci a pokusil se svou dlaní dotknout té jeho. Marně.

"Chci ti to ošetřit," zakňučel jsem a vydobyl si tak Louisův pohled.

Dívali jsme se na sebe, ani jeden jsme se nesnažil uhnout. Po chvíli Louis nepatrně přikývl a já s nepatrným náznakem úsměvu opatrně vzal jeho dlaň a pomalu mu ji začal obvazovat.

Louis se díval. Celou dobu se díval, jak mi spadaly kudrlinky do očí, zatímco já se soustředil jen na to, abych omylem nezavadil o jeho ránu a nepřiměl jej tak k ucuknutí.

Když jsem ranku obvázal, natáhl jsem se i pro jeho druhou dlaň a taktéž mu ji obvázal. Zprvu se mi chtělo plakat, avšak slzy jsem zahnal. Byl živý a ačkoli si ublížil, stále tu byl. Byl naživu a to bylo v tomto okamžiku to jediné na čem záleželo.

Opatrně jsem vzal obě jeho nyní obvázané dlaně a přiložil k nim rty s náznakem malého polibku. Poté jsem je položil zpět a podíval se na chlapce, který ani nedutal a jen se díval.

Chtěl jsem zase slyšet jeho andělský hlas, avšak podle všeho se neměl k tomu, aby plýtval slovy.

"Máš hlad?" zeptal jsem se šeptem a sledoval jak zakroutil hlavou.

"Tak se alespoň napij," povzdechl jsem si a vzal hrneček s čajem, který byl položený na nočním stolku.

Louis zavřel oči a hlavu opět stočil k oknu.

"Potřebuješ pít. Jsi promrzlý," zašeptal jsem zkroušeně a začal čaj foukat, aby nebyl tolik horký.

Louis ještě chvíli nereagoval, ale pak ke mě pohled stočil a protočil oči.

Na pokraji smrti a ještě je drzý. Musel jsem se nad tím pousmát, byl neodolatelný.

Pomalu se posadil a naše tváře byly najednou tak blízko až se mi zadrhl dech. Měl jsem nutkání jej políbil, ale nemohl jsem riskovat, že by ucukl.

Přestal jsem čaj foukat a opatrně v něm smočil jazyk. Nechtěl jsem, aby se Louis opařil.

Čaj se zdál být akorát a tak jsem hrneček nasměroval k Louisovým rtům a pomalu jej nakláněl. Louis srkal po malých doušcích a když jsem si všiml, že už dál pít nechce, hrneček jsem mu od úst vzal a položil jej zpět na noční stolek.

"Šikovný," špitl jsem a celou dlaní zakryl jeho tvář, zatímco jsem se mu díval do očí.

"Všechno jsi zkazil," přerušil tu krásnou chvíli Louisův andělský hlas.

Neměl jsem slov. Mohl jsem tušit, že něco takového řekne.

"Ale Lou."

"Nech mě na pokoji," zakňučel a odstrčil mou ruku, než lehl a obrátil se ke mně zády.