Skin || Larry Stylinson

Chapter 30

Pohled Harryho

Už je to pár dní, co jsem si Louise přivezl zpět domů a ačkoli měl námitky, že u nás bydlet nebude, nakonec pochopil, že stejně na výběr nemá.

"Už jsi dojedl?" zeptal jsem se, když žvýkal poslední sousto.

Přikývl mi.

Sebral jsem mu talíř s příbory a naskládal je do myčky.

"Chutnalo?" zeptal jsem se, když jsem se k němu opět obrátil a rukama se zapřel o kuchyňskou linku.

Opět jen přikývl.

"Děje se něco?" otázal jsem se a přešel k jídelnímu stolu, odsunul si židli a usedl na ni.

"Nic," odsekl mi Louis a protřel si oči.

"Půjdu si nahoru lehnout," zamumlal předtím, než si zakryl ústa dlaní a zívl si.

"Já za tebou za chvíli přijdu," řekl jsem poté, co jsem přikývl a opět ze židle vstal a zasunul ji.

Nevěřil jsem mu, že se nic neděje a on to svým odseknutím ani nijak neskrýval. Nechápu, proč se mi stále tak straní. Chvilku se mi zdá, že se chováme jako zamilovaný pár a několik minut na to, je ode mne zas míle daleko.

Má matka seděla v křesle, já a Louis na pohovce. Dívali jsme se na film, ale já se stále nemohl soustředit. Cítil jsem jeho krátké pohledy, avšak kdykoli jsem se na něho otočil, uhnul. Poté už se na mne nepodíval.

Chtěl jsem se napít, avšak jsem omylem vztáhl ruku na jeho sklenku, kterou jeho dlaň v tu chvíli objímala. Projel mnou záchvěv a než jsem se stačil vzpamatovat, jeho ruka už byla pryč.

Schylovalo se ke konci filmu, chtěl jsem kolem něj obmotat svou paži. Podíval jsem se na něj. Paže měl založené a bylo vidět, že si ode mne drží odstup. Když jsem svou paži natáhl, ošil se a zabořil své drobné tělo více do pohovky. Pochopil jsem a paži opět stáhl.

"Harry, co se děje, broučku?" zaslechl jsem matčin hlas, když se objevila ve dveřích kuchyně a já tam jen stál, opřený o kuchyňskou linku a přemýšlel o jeho chování.

Vzhlédl jsem k ní, kabonil jsem se. Na čele se mi kroutila vráska a já nevěděl, co bych jí měl vlastně říct, když cokoli, o čem bych promluvil, ona už stejně dávno ví. Proč se musí ptát a nutit mě mluvit o něčem, co jí musí být jasné, že zrovna nechci rozebírat.

Povzdechl jsem si.

"Louis," řekl jsem tiše a samozřejmě, že ona věděla.

"Chlapečku můj, musíš mu dát čas. Všimla jsem si, jak se ostýchá, asi se stále bojí tě k sobě pustit."

"Ale mami! On ví, co ode mě může čekat! Proč to vše musí tolik komplikovat. Ví, jak se cítím a určitě mu dochází, že mě svým chováním mučí, ale jak já si ho mám získat, když odmítá každou mou snahu, každé slovo, které řeknu. Je to natolik špatné, aby měl důvod mě takhle ničit?" rozzuřil jsem se a bohužel netušil, že drobný brunet sedí na schodech a vše slyší.

Pohled Louise

Odešel jsem z kuchyně a pomalu vyšlapoval schody do patra, dokud jsem z kuchyně neslyšel hlasy. Zamračil jsem se a ačkoli vím, že by člověk neměl poslouchat cizí rozhovory, nedalo mi to a já pár schodů opět sešel, abych mohl slyšet, o čem si hlasy v kuchyni povídají.

V moment, kdy jsem uslyšel Harryho proslov a tón, kterým mluvil, mi sklaplo. Nahlas jsem polkl a schody vyběhl nahoru.

Jen mu přidělávám starosti, je ze mě akorát nešťastný. Proč musím být takový hlupák a nevšiml jsem si toho dříve. Lidi, kteří mi chtějí pomoci, odsunuji stranou. Možná snad proto, že ani nechci, aby o mě někdo ten zájem měl, ačkoli na druhou stranu chci.