Skin || Larry Stylinson

Chapter 24

Pohled Louise

S pootevřenými rty jsem se díval na chlapce, který seděl na kraji postele. Řekl bych, že si ani neuvědomuje, co po mně žádá. On nezná ten pocit zbytečnosti, neví jaké to je, když Vám život sebere vše, pro co jste kdy žili.

Nikdo se jej neprosil, aby mne od smrti zachraňoval. Už jsem ji cítil, přicházela a on, pan dokonalý, pan ochránce, mě musel vytrhnout z jejích pařátů.

Měl bych mu být vděčný, ale nejsem. Nechtěl jsem už dál žít, není proč.

"Nikdo se tě o nic neprosil," odsekl jsem a vyčítavý pohled, jež jsem na něj doposud upíral jsem sklopil k mým dlaním, které jsem měl položené v klíně, omotané obvazem, který byl pro mě stejně zbytečný.

"Slibuješ?" optal se s klidným hlasem, stále na mne upírajíc své smaragdové oči.

Musel jsem se pochybovačně pousmát, nad jeho ignorací. Jakoby celou dobu nevnímal, co říkám, nebo jak se na něj dívám. I hlupák by poznal, že to co po mně chce, se nedá slíbit jen tak.

Zhluboka jsem se nadechl a promyslel si, zda by stálo za to mu zalhat. Nikomu by to neublížilo a já bych už konečně mohl smočit svůj jazyk. Potřeboval jsem do sebe vpravit trochu tekutiny.

"Slibuji," zamumlal jsem si pod vousy a zíral na své obvázané dlaně.

"Co?" zadrhl se Harrymu dech a já se na něj konečně podíval.

"Slibuji," zopakoval jsem, zvyšujíc hlas, aby lépe slyšel můj příslib.

Harry se mi díval do očí a i když jsem byl vždy dobrý lhář, měl jsem strach. Snad jsem v tu chvíli i svůj slib myslel vážně, jelikož když jsem se podíval do těch zelených kukadel, která mne propalovala, nebyl jsem si jist, zda bych jim někdy dokázal lhát.

Harry si odkašlal, než mi konečně podal můj hrneček s nápojem, který jsem s polovičním úsměvem přijal a konečně smočil své rty.

"Máš ještě hlad?" zeptal se mne poté co jsem mu podal hrneček zpět. Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou a s povzdechem se zachumlal zpět do peřiny, jež jsem si přitáhl až ke krku.

"Odnesu to," pověděl, než mě přes peřinu pohladil po noze a zvedl se.

"Počkej," řekl jsem a drobátko se nadzvedl.

Okamžitě jsem získal Harryho pozornost.

"Necháš mi tu to kakao?" zeptal jsem se a skousl si spodní ret. Kudrnatý chlapec se zasmál a z poloviny plný šálek položil na noční stolek vedle postele.

"Za chvíli se vrátím," upozornil mne a odešel z pokoje.

Sledoval jsem jeho vysokou postavu, dokud neopustila místnost a poté se s povzdechem zachumlal zpět do peřiny a zavřel oči.

Harry byl krásný a milý. Byl vše co bych kdy od přítele požadoval. Byl dokonalý a já si jej tolik nevážil.

Řekl bych, že má povaha a důvěra je velmi poskvrněna mou minulostí, která nebyla příliš šťastná, avšak mám pocit, že tento chlapec by mohl být jediný, kdo by mi kdy mohl rozumět.

Snad mám i takový pocit, jelikož on je jediný, kdo se mne doopravdy snaží poznat. Není jako ostatní. On mne neodsoudil.

Pomalu jsem pootevřel oči, když jsem zaslechl zvuk drápků, který se odrážel od dřevěné podlahy.

Protřel jsem si oči a zadíval se na štěně, které po chvíli vyskočilo na postel a s vrtícím se ocáskem přicupitalo ke mně.

"Ahoj," zaštěbetal jsem a pohladil jej na boku. Štěně nadzvedlo hlavičku a protáhlo si tak krk, zatímco slastně přivíralo očka.

Usmál jsem se a když jsem jej přestal hladit, pomalu se zvedlo a přiťapkalo blíž k mému obličeji, než se jeho jazýček dotkl mé tváře.

Zasmál jsem se a ucukl. Začal jsem jej opět drbat na boku, avšak ani to už nezabránilo tomu, aby se štěně přesunulo ještě blíž a začalo znovu olizovat mou tvář.

Pohled Harryho

Odnesl jsem tác dolů do kuchyně. Položil jsem jej na linku a snědl svůj toust, než jsem naskládal oba talíře do myčky. Po mámě už tu zbyl jen na stole prázdný hrnek od kafe, tak jsem jej také zandal do myčky, spolu se svým šálkem od kakaa, které jsem dopil.

Kolem Tulákovy misky bylo už také rozsypaných pár granulí, takže bych řekl, že pán už také jedl.

Povzdechl jsem si a s úsměvem se odebral zpět nahoru do svého pokoje. Dveře byly pootevřené, nejspíš jsem je zapomněl zavřít, když jsem odcházel.

Opatrně jsem nakoukl dovnitř a usmál se, když jsem uviděl úsměv na Louisově spokojené tváři, jak poklidně oddechoval, zatímco byly jeho oči zavřené a jeho ruka přehozena přes Tuláka, který k němu ležel natisknutý.

Jak já tomu štěněti teď záviděl.

Potichu jsem vlezl dovnitř do pokoje a zavřel za sebou dveře. Z pracovního stolu jsem si vzal své skici a tužku, než jsem se přemístil na křeslo, které bylo umístěno na perfektním místě a já tak měl krásný výhled na drobného, spícího bruneta a nevinné štěně.

Ani nevím, jak dlouho jsem byl ve svém světě. Jak dlouho jsem spícího chlapce se štěnětem maloval.

Byl tak krásný. Neuvěřitelně krásný a já se na něj nemohl vynadívat.

S úsměvem jsem dokončil poslední tahy tužkou, načež jsem se zvedl a šel své skici spolu s tužkou položit zpět na stůl.

Protáhl jsem se a po chvíli se rozhodl pokusit se ještě alespoň na chvíli usnout. Zalezl jsem si do postele vedle bruneta a ani nevím, kde se ve mne ta opovážlivost, obmotat paži kolem chlapce, vzala.

Spokojeně jsem oddechoval, když v tom mne zaskočil brunetův jemný hlas.

"Děkuju, Harry."