Chapter 28

2.4K 241 13
                                    

Pohled Louise

Probudil jsem se na mně velmi dobře známém místě. Seděl jsem v trávě u jezera a slunil se.

Musel jsem se usmát. Bylo tak krásně a mě najednou nic nebolelo. Když jsem se podíval na své paže, nikde nebyl náznak jizvy od ošklivých ran. Snad bych se ani nepoznal, vypadal jsem jako normální kluk.

Opět jsem se nadechl čistého vzduchu. Bylo mi krásně, dokud jsem nezaslechl jeho hlas.

"Postarám se o tebe, jsi silný! Jsi má květina, neuvadej!"

Jeho hlas zněl naléhavě. A plakal? Plakal.

Mluvil o květině? O jaké květině?

Proč plakal?

"Protože tě miluje, broučku. Jsi jeho květina," zasmála se žena a mé srdíčko poskočilo.

"Mami?" zalapal jsem po dechu a otočil se.

Stála tam. Opravdu tam stála a smála se na mě. Okamžitě jsem se vymrštil ze sedu a vběhl přímo do její náruče.

"Maminko moje!" špitl jsem a obličej jí zabořil do hrudi.

"Louisi," špitla nazpět a pevně mě sevřela v jejím náručí a já opět překypoval pocitem mateřské lásky, kterou mi mohla dát jedině ona. Jedině moje maminka.

Po dlouhém objetí jsme se spolu posadili na trávu a jen tak se dívali na hladinu jezera, na které se třpytilo zlaté slunce.

Držel jsem její ruku a ona svírala tu mou. Nic mi nechybělo, tedy alespoň jsem si to myslel, dokud se zas neozval onen hlas.

"Zůstaň!"

Uslyšel jsem výkřik. Tolik bolesti a nářku. Slyšel jsem ho. Slyšel. A ačkoli bych tak rád odpověděl, že jsem v pořádku, má ústa byla zamčená.

Avšak on byl jediný, komu jsem nemohl odpovědět.

Prudce jsem zatřásl hlavou a stisk dlaně mé matky jsem povolil.

Maminka se na mě s úsměvem podívala, avšak nic neřekla. Jen se usmívala, zatímco mně třeštila hlava.

Chytil jsem se za ní a zakňoural.

"Volá tě," špitla maminka a pohladila mě po zádech.

Její konejšení mě pomalu zbavovalo toho příšerného třeštění, které po chvíli přestalo úplně.

Zhluboka jsem se nadechl a zas pomalu vydechl. Narovnal jsem se a podíval jsem se na ní. Vypadala tak bezstarostně a šťastně.

"Jak jsi to myslela s tou květinou maminko?" zeptal jsem se, jelikož mi to nedávalo žádnou souvislost, nechápal jsem, proč si myslí, že jsem květina. A už vůbec jsem nerozuměl tomu, proč si to myslí on.

"Jsi na louce plné květin, kterou si vybereš, Lou?" položí mi stejnou otázku, kterou kdysi bez mého vědomí, položila i Harrymu.

Zamyslel jsem se. Jak bych měl odpovědět? Jakou květinu bych si vybral?

Po chvilce uvažování, jsem ale odpověděl.

"Tu nejkrásnější."

"Správně, broučku," usmála se a políbila mě na čelo. "Tu nejkrásnější."

"Ale co to má společného se mnou?" otázal jsem se. Nebyl jsem hloupý, avšak jsem stále nechápal, proč mám tedy já být ta květina.

"Před tím, než jsem odešla, byl u mého lůžka chlapec, který mi slíbil, že se o mého chlapce postará. A víš co, odpověděl úplně stejně, jako pravě teď ty," zasmála se.

"Věděla jsem, že u něj budeš v bezpečí a že mluví pravdu," usmála se a mně to pomalu začalo docházet.

"Jsi jeho květina, Louisi. Vybral si tě, tu nejkrásnější květinu. Poznal, že jsi to ty, protože se nedíval jen očima, ale i srdcem," pověděla a svou hřejivou dlaň umístila na mou hruď.

"Ještě není tvůj čas," zašeptala a mě píchlo u srdce.

"Máme ho."

Z dálky jsem slyšel hlasy, které se mi stále přibližovaly a byly stále hlasitější.

"Miluji tě, Louisi. Chlapečku můj."

"Miluji tě, maminko," špitl jsem na zpět a rty mé matky se naposledy dotkly mého čela a zanechaly na něm polibek.

*****************************************

Pomalu jsem otevíral oči, avšak hned jak jsem je jen pootevřel, jsem je musel opět zavřít. Oslepilo mě světlo, na které jsem si musel zvyknout, než jsem je mohl dokořán otevřít.

Kolem mě pípaly různé přístroje a já se zhluboka nadechl. Podíval jsem se napravo, poté nalevo a nakonec jsem v rohu místnosti spatřil jeho.

Seděl tam na židli zachumlaný v kabátu a tiše oddechoval. Musel jsem se nad ním pousmát. Vypadal velice roztomile, když se mu na čele utvořila malá vráska, která se objeví vždy, když má starost.

Za tu chvilku, co ho znám, jsem si už dokázal všimnout i takových maličkostí a jak si to teď vše tak přemítám, měl jsem ohromné štěstí, že Harry není jako ostatní.

On mě má rád.


Skin || Larry StylinsonKde žijí příběhy. Začni objevovat