Skin || Larry Stylinson

Chapter 29

Pohled Louise

"Dobré odpoledne, ospalko," zašvitořil jsem, když jsem uviděl, jak se chlapec, jež spal v rohu na židli, probouzí.

Okamžitě, jak uslyšel můj hlas, se vymrštil ze sedu, zamrkal a protřel si oči.

"Louisi!" vydechl a ihned se hnal k mojí posteli, vedle které si klekl a vzal mou dlaň, jež si přiložil k ústům a políbil ji. Začervenal jsem se.

"Měl jsem takový strach," špitl a stále si držel mou dlaň.

"Je to dobré," usmál jsem se.

"Viděl jsem maminku, mluvil jsem s ní. Vypadá šťastně," zamumlal jsem a svými slovy přinutil Harryho, aby se na mne podíval.

Já však svůj pohled stočil k bílé přikrývce. Nechtěl jsem se na něj dívat. Bál jsem se, co bych mohl v jeho očích zahlédnout. Může si myslet, že jsem blázen, když má matka už nežije, ale já blázen nejsem.

"Teď už je šťastná a každý den se na tebe dívá. Chceš ji dnes vidět? Ukážu ti ji," odvětil Harry a já vykulil oči. Ihned jsem se na něho podíval, jestli si ze mě jen nestřílí, ale v jeho očích pohrávala čirá upřímnost.

"Nedělej si ze mě srandu," pošeptal jsem, avšak jsem žádný náznak toho, že by mu bylo do smíchu, nebo že by se mi chtěl vysmívat, nezahlédl.

"Nedělám, Lou. Opravdu ti ji ukážu. Určitě se na nás bude dnes opět dívat a hlídat nás."

"Jak to můžeš vědět?" zamračil jsem se. Nebyl jsem si vůbec jistý jeho slovy. Moje maminka nás nemohla hlídat, nemůže.

"Uvidíš, musíme jen počkat až se setmí," usmál se Harry a přejel palcem po hřbetě mé ruky.

Chvilku jsem si v hlavě třídil myšlenky. Ačkoli se to zdálo tak zvláštní, věřil jsem mu. Nikdy jsem, kromě své matky a profesora Augera, nikomu nevěřil a najednou se tu objeví kudrnatý chlapec, který je tak moc krásný a zároveň tak zvláštní.

Nevím proč, ale nějakým způsobem jsem se cítil po dlouhé době trochu šťastný. Snad mi odpověď pomohla najít i maminka, když mi pověděla o květině.

Mohl jsem zrovna já být jeho květina? Ale proč?

"Harry?" odkašlal jsem si.

"Copak?" usmíval se na mě kudrnatý mladík jako sluníčko.

"Proč jsem tvá květina?" zeptal jsem se nejistě.

Harry se chvilku usmíval a nic neříkal. Nejspíše přemýšlel, jak odpovědět.

"To ti naprášila maminka, viď?" zašklebil se s úsměvem a ve tvářích mu vynikly dolíčky.

Přikývl jsem, kousl se do spodního rtu a zaculil se. Tak přeci jen mi věří a nemyslí si, že jsem blázen. A taky, kdo jiný by mi to mohl povědět, když v místnosti byli přítomni jen oni dva.

"Pochybuji, že když jsi omdlel, že bys mohl vnímat, tudíž mě jsi asi slyšet nemohl. Proto ti to musela říct jedině ona."

Zauvažoval jsem a pak mne to trklo.

Jsi má květina Louisi, neuvadej.

"Slyšel jsem tě, Harry. Moc dobře jsem tě slyšel. Maminka mi pak už řekla jen ten zbytek," odvětil jsem a Harry se zhluboka nadechl.

"Plakal jsi?" zeptal jsem se.

"Bál jsem se. Moc jsem se bál, že mi uvadneš Louisi. Už jednou jsem o andílka přišel, povídal jsem ti o ní. Nezvládl bych přijít o dalšího. Ona je teď můj strážný andílek, ale ty musíš zůstat a jako můj anděl mě životem doprovázet."

"Proč zrovna já?" špitl jsem.

"Osud nás svedl dohromady, Lou. A já si tě vybral. Máš něco, co ostatní nemají. Nosíš v sobě tolik lásky a něhy, kterou nyní nemůžeš nikomu dát a tak vůči ostatním projevuješ hořkost, aby si nevšimli toho, jaký jsi. Ještě jsi nenarazil na člověka, který by si toho všiml, ale já jsem si všiml Louisi."

"Vyčítáš mi snad, že jsem ti svou něhu ještě neprojevil?" zakabonil jsem se.

"Nic ti nevyčítám, andílku. Jen ti vysvětluji, proč jsi má květina. Jsi výjimečný a nikdo takový, jako jsi ty už na světě není."

"Je spousta lidí, co mají mizerný život a jsou tolik hloupí, že se řežou. I já jsem hloupý, ale nějakým způsobem, jsem si zvykl. Uklidňuje mě to," pousmál jsem se.

"Tohle už nikdy neříkej! Slíbil jsi mi, že na břitvu se už ani nepodíváš. Ani nepomyslíš. Teď jsem tu já od toho, abych tě ukonejšil, když bude potřeba. Žádná břitva," zakabonil se a přísně na mě hleděl.

Neodpověděl jsem. Sám jsem si ještě nebyl jist, zda svůj slib dokážu dodržet.