• Usmívající muž •

176 8 0
                                    

Přibližně před pěti lety jsem žil v centru hlavního města ve Spojených státech. Vždycky jsem byl takový ten noční typ člověka a často jsem se začal nudit jen, co můj spolubydlící, který rozhodně nebyl noční typ, šel spát. Abych zabil čas, chodíval jsem na dlouhé procházky a přemýšlel.

Takhle jsem osamělými procházkami nocí strávil čtyři roky a ani jedinkrát jsem neměl důvod mít strach. Dokonce jsme si vždycky s mým spolubydlícím dělali srandu, že i drogoví dealeři ve městě jsou slušní.

To všechno se však změnilo během pouhých pár minut jednoho večera..

Byla středa, někdy mezi jednou a druhou hodinou ráno a já šel kolem hlídaného parku, celkem daleko od svého apartmánu. Byla tichá noc - dokonce i na večer v pracovním týdnu - s opravdu malou dopravou a téměř nikým na chodnících. A ten park byl, jako po většinu večerů, úplně prázdný.

Zabočil jsem do krátké postranní ulice, abych se oklikou dostal zpátky ke svému apartmánu, když jsem si ho poprvé všimnul. Na samotném konci ulice, po mé straně chodníku, byla silueta muže. Tančícího muže. Byl to podivný tanec. Podobný valčíku, akorát pokaždé, když dokončil jednotlivý "box", udělal zvláštním způsobem krok vpřed. Dalo by se říct, že tančil při chůzi a mířil si to přímo ke mně.

Řekl jsem si, že je nejspíš prostě jenom na mol, a přesunul se co nejblíže k silnici, abych mu přenechal většinu chodníku a on mě mohl obejít. Čím blíž byl, tím víc jsem si uvědomoval, jak elegantně se pohybuje. Byl velmi vysoký, vytáhlý a měl na sobě starý společenský oblek. Tančil stále blíž a blíž, že jsem mu viděl už i do obličeje. Jeho oči byly široce a divoce rozevřené, hlavu měl zlehka zakloněnou dozadu a zíral vzhůru do nebe. A jeho ústa se stáčela do bolestivě širokého, až cartoonového úsměvu. Kvůli těm očím a úsměvu jsem se rozhodl přejít cestu, než by ke mně dotančil ještě blíž.

Spustil jsem z něj oči, abych překročil prázdnou ulici. Jakmile jsem se dostal na protější chodník, ohlédl jsem se.. a v ten moment jsem zkameněl na místě.

Ten muž už netancoval. Stál jednou nohou na silnici, přímo naproti mě. Byl vytočený ke mně, ale pořád zíral na oblohu. Úsměv pořád stejně široký na jeho rtech.

Byl jsem tím naprosto a absolutně vynervovaný. Znovu jsem se rozešel, ale tentokrát z něj nespouštěl oči. Nehýbal se.

Jakmile jsem mezi námi ušel vzdálenost přibližně poloviny bloku, na chvíli jsem k němu otočil záda, abych se podíval na chodník před sebou. Jak silnice, tak i chodníky přede mnou byly úplně prázdné. Pořád vynervovaný jsem se ještě jednou ohlédl na místo, kde ten muž stál, a v tom zjistil, že je pryč. Na kratičkou chvíli jsem cítil úlevu, dokud jsem si ho znovu nevšimnul. Přešel na druhou stranu silnice a držel se v mírném podřepu. Nemohl jsem to kvůli vzdálenosti a stínům přesně určit, ale byl jsem si jistý, že se díval mým směrem. Spustil jsem z něj oči sotva na deset vteřin, takže bylo jasné, že se musel pohybovat rychle.

Byl jsem tak v šoku, že jsem tam nějakou dobu jen stál a prostě ho sledoval. A v tom se dal znovu do pohybu. Dělal obrovské, přehnané kroky po špičkách, jako by byl kreslená postavička, co se snaží k někomu připlížit. Akorát se pohyboval opravdu velmi rychle.

Rád bych v tuhle chvíli řekl, že jsem třeba utekl, vytáhl pepřový sprej, telefon nebo cokoliv jiného, ale nic z toho jsem neudělal. Jen jsem stál na místě, naprosto ztuhlý, zatímco se ke mně plížil ten usmívající muž.

A pak najednou zastavil přibližně na délku jednoho auta ode mě. Pořád se usmíval, pořád zíral do nebe.

Když jsem konečně našel svůj hlas, vyhrknul jsem ze sebe první věc, co mě napadla. Chtěl jsem se zeptat "Co kurva chceš!?" vzteklým a dominantním hlasem. Místo toho ze mě ale zaskučeně vyšlo "Co kur-.."

Ať už lidé dokáží nebo nedokáží vycítit strach, rozhodně jej mohou slyšet. Sám jsem to slyšel ve svém vlastním hlase a to mě vyděsilo ještě víc. Ale on na to vůbec nereagoval. Prostě tam jen stál a usmíval se.

Pak, po době, která mi připadala jako věčnost, se velmi pomalu otočil a začal taneční chůzí kráčet směrem ode mě. A jelikož jsem se k němu už nechtěl otáčet zády, tak jsem ho prostě sledoval, dokud nebyl tak daleko, že mizel z dohledu.

V tom jsem si něco uvědomil.

Už se nevzdaloval, ani netančil. Vyděšený k smrti jsem pozoroval, jak jeho vzdálená silueta roste do větší a větší podoby. Vracel se zpět ke mně. A tentokrát utíkal.

Také jsem se rozběhl. Běžel jsem, dokud jsem se nedostal pryč z té vedlejší silnice a nedošel na lépe osvětlenou cestu s pár projíždějícími auty. Když jsem se ohlédl, nebylo po něm ani stopy. Celou cestu domů jsem se ohlížel přes rameno a vždycky čekal, že zase uvidím ten jeho hloupý úsměv, ale nikdy tam nebyl.

Po té noci jsem v tom městě žil ještě šest měsíců a nikdy už nešel na další procházku.

Něco na jeho obličeji mě vždycky strašilo. Nevypadal opile. Nevypadal ani zfetovaně. Vypadal kompletně a naprosto jako šílenec. A to je něco opravdu velmi děsivého na pohled.

@blue_tidal

Reddit: STRAŠIDELNÉ PříběhyKde žijí příběhy. Začni objevovat