Je mi líto, zlato

Nemysli na to!!!

"Ne nemůžu teď na něj myslet...
Mrzí mě, že to takhle skončilo.
Jo mrzí...
Ale tohle se nepromíjí.
To co udělal bylo špatný a tohle nemůžeš odpustit....
Pochop, že na něj musíš prostě zapomenout"
Ležím právě na posteli a utápím se v myšlenkách, ale nemůžu tuhle situaci dostat z hlavy. Možná jsem si myslela, že když ho přestanu vídat, když si ho vymažu ze všech sociálních sítí tyhle myšlenky mě přejdou.
Promítá se mi ale hlavou ta situace, když jsem se viděli naposled.
———————————————————————————
Bylo to úplně normální odpoledne... Jako každý den měl přijet můj kluk Martin. Čekala jsem na zastávce. Autobus nikde, ale nepřišlo mi to divný, tenhle autobus přece jezdí pozdě vždycky. Oči se mi ale po pár sekundách rozzářily, už jsem cítila jeho objetí s blížícím se atobusem. Když autobus zastavil, otevřeli se dveře. Můj úsměv se rozšířil, ale po pár vteřinách zase zmizel. Martin v autobuse nebyl.
Zvedla jsem telefon a vytočila jeho číslo...
Já : Zlato... Tak kde jsi??
Martin : Promiň, autobus mi ujel ale hned dalším pojedu slibuju.
Já : Dobře tak já na tebe počkám v Bulbíny (kavárna kousek od našeho domu).
Martin : Jasně, jasně už za tebou spěchám.
Zavěsil a já se vydala na své oblíbené latté.
———————————————————————————
"Jedno latté, prosím!!!" objednala jsem si a vyrazila na své oblíbené místo. Posadila jsem se na do křesla a vytáhla telefon. Projížděla jsem instagram a sledovala dveře. Pokaždé, když se otevřeli můj úsměv se rozzářil, ale Martin nikde. Seděla jsem v Bulbíny už pár hodin a pomalu jsme se začala bát jestli se mu něco nestalo. Zvedla jsme tedy mobil a vytočila Martinovo číslo.
NEDOSTUPNÝ
"Dobře třeba jede v buse a nemá signál." ujišťovala jsem sama sebe.
NEDOSTUPNÝ
"Cože!" zhruba po půl hodině jsem vytočila Martinovo číslo ale znovu to nezvedal.
NEDOSTUPNÝ
"Ne já tady už nebudu čekat!" Zvedla jsem se z křesla, zaplatila svoje latté a vyrazila na zastávku.
---------------------------------------------------
Došla jsem na zastávku a viděla právě přijíždějící autobus.
"V něm už určitě bude!"
Ale nevystoupil člověk na kterého jsem už tak dlouho čekala.
"Dobře, dobře ještě jednou prozvoním Martina." rozhodla jsem se tomu dát ještě jednu šanci.
NEDOSTUPNÝ
Vyrazila jsem teda na druhou stranu silnice.
Měla jsem štěstí, autobus přijel hned do dvou minut.
---------------------------------------------------
Vystoupla jsem na cílové destinaci ale to co jsem uviděla mi vytřelo zrak.
Můj kluk stál na zastávce a z přijíždějícího autobusu vystoupila nějaká blondýna.
"Ne já vidím špatně to nemůže být Martin!" pokoušela jsem se uklidnit se při sledování toho co se dělo přede mnou.
Martin tu couru chytil kolem pasu a přitáhl si jí tak k sobě. Dal jí pusu a společně odcházel směrem k jeho domu.
Přeběhla jsem na druhou stranu a vyrazila se ty" hrdličky" sledovat.
Před jeho domem se zastavili a Martin začal hrabat v batohu.
Já se ale už nevydržela a vyběhla z poza rohu.
Samozřejmě jsem stropila scénu a ten debil se mi pokusil vysvětlit.
"To není tak jak to vypadá zlato, to je moje sestřenice."
"Tak sestřenice jo?" vyjela po něm ta blondýna a vrazila mu obří facku.
Z očí mi vyhrkli slzy. Podívala jsem se na něj už jen krátkým pohledem a s pláčem utekla směrem na zastávku.
Vběhla jsem do právě přijíždějícího autobusu a už jen sledovala jak se Martinovy těsně před nose zavřeli dveře autobusu.
Okamžitě se mi rozezvonil mobil.
"Už mi nevolej rozumíš!" vyhrkla jsem do telefonu a zavěsila.
---------------------------------------------------
Doma jsem si celá ubrečená sedla na postel a rozklikla svůj mobil, kde jsem měla 30 zmeškaných hovoru a asi triliardu zpráv.
V ten moment jsem rozklikla snad všechny sociální sítě a blokla si ho tam.
Pokoušel se mi asi ještě měsíc dovolat ale zbytečně já jsem o něm už nechtěla slyšet.