Je mi líto, zlato

Strach 🥺

Když jsme vystoupili z autobusu, tak mě Alex chytl za ruku jako, kdyby se právě rozhodl, že už mě nepustí. Jeho přítomnost mě uklidňovala ale zároveň mě děsila představa toho, že i tak potkám Martina, který rozhodně nebude po včerejšku zrovna příjemný. Když jsme došli před školu tak jsem ho naštěstí nikde nebyla a s Alexem ruku v ruce zamířila do učebny češtiny. Šel s námi samozřejmě i Luky, co si budem byl jsem hrozně ráda, že můžu trávit čas s oběma. Přišli jsme do učebny, která byla zatím liduprázdná ale né na dlouho, za chvíli se zaplnila všemožnými spolužáky a spolužačkami. Lavice za námi byla ale stále prázdná a mě se tak nějak ulevovalo ale zároveň jsem měla strach, kdy se objeví ten, kterého jsem tak hrozně moc vidět nechtěla. Najednou ale zazvonilo na hodinu a Martin pořád nikde, abych se přiznalo tahle skutečnost mě zaplňovala pocitem bezpečí a tak jsem po chvíli začala kromě projíždějících tramvají, jako včera vnímat i učitelku. Asi po dvaceti minutách se ale rozrazili dveře a do místnosti vešel Martin a to opět s výrazem, kterého by se lekl i ten nejstatečnější voják. "Sorry pančelko, bus nejel a tak jsem musel počkat no." řekl tím svým hlubokým hlasem ze, kterého jsem se dřív mohla roztát, ale teď mě naopak šíleně děsil. Alex si ale naštěstí mého ustrašeného pohledu všiml a tak mě objal kolem ramen a tím mě trochu uklidnil, teda upřímně spíš zastavil můj pocit, že začnu brečet a nebo rovnou uteču ale klidnější jsem rozhodně nebyla. "Zlato jsem tady." špitl mi ještě do ucha ale já byla stále stejně vystrašená i, když jsem se to na sobě snažila nedát znát. Martin si položil batoh na židli vedle a sám si sedl na židli přímo za mě. 

Uběhlo pár hodin, kdy mě Alex ani Luky nespustili z očí a já se tak cítila alespoň trochu bezpečně. O volné hodině jsme samozřejmě zašli do bufetu na kafe a já byla nadšená, že opět můžu cítit vůni té hnědé tekutiny, která mě tak moc uklidňovala. "Chlapci mohl bych vás o něco poprosit?" přiběhl do bufetu zoufalý učitel na biologii a kluci jen přikývli. "Nutně bych potřeboval přestěhovat pár modelů do třídy do druhého patra, mohli by jste mi prosím pomoct?" naléhal ještě více učitel. "Zvládneš tady chvilku sama? Za chvilku se vrátím." podíval se na mě ustaraně Alex a s mým přikývnutím se kluci zvedli a společně s učitelem opustili bufet a já tak zůstala u stolu sama. Strach jsem sice měla ale věděla jsem, že i kdyby Martin, teď přišel, tak si před všemi lidmi v bufetu netroufne cokoliv zkusit a tak jsem z batohu vytáhla telefon a začala projíždět všemožné končiny instagramu, twitteru a další aplikací. "Ale copak ty tady tak sama prdelko." zaburácel ten mě dobře známý hlas, který už teď seděl naproti mě. "Co chceš Martine?" odpověděla jsem mu se strachem v hlase, i když jsem se to snažila všemožně skrýt. "Ty se mě snad bojíš? Co si vzpomínám vždycky tě moje pozornost spíš těšila prdelko." řekne sebejistě a natáhne ruku aby se mohl dotknout mé tváře. "V tý době jsi se, ale nechoval jako hajzl." řeknu a ucuknu mu. "Proč se tomu bráníš prdelko, sama víš, že mě stále chceš." řekne s úlisným úšklebkem. " V tu chvíli mi projede tělem vlnu strachu. Strachu jen z toho, že se na mě sáhne, stran z toho, že na mě znovu promluví, nebo se jen podívá... Strach z toho všeho, co by se mohlo stát, kdyby jsme nebyli v bezpečných prostorech školního bufetu. Ten strach se čím dál více zvětšoval, ale zároveň mě uklidňovalo tikání hodin, které celou dobu vyseli na stěně za námi. Ten zvuk...ten pravidelný zvuk byl tím jediným, u kterého jsem věděla, že se znovu zopakuje. "Co si myslíš, že tady jako děláš?!" ozvalo se najednou burácivým hlasem. Ten hlas jsem znala moc dobře. Ale podobu a tón, už tolik ne. Zpočátku mě to vyděsilo, ale následně mi hned došlo, že to je hlas mého vysvoboditele.