Plameny smrti

23. Vánice [FROST]

(Nebudu tuhle kapitolu zbytečně zahlcovat mým blábolením, takže jsem pro tento účel vytvořila kapitolu předešlou, kde se můžete dočíst nějaké informační záležitosti ohledně knihy 😀)

Mlčky jsem zíral do dálky a přecházel sem a tam. Nevěděl jsem, co si myslet, ale aspoň už tu nebylo tak ticho a pochmurno. Příchod toho černohnědého vlka s bílým břichem a liškou po svém boku totiž podnítil aspoň nějaký rozruch a ti dva přicestovalci se snadno stali hlavním předmětem všech konverzací.

A po Blizzard jako by se slehla zem. Povzdechl jsem si, když mi s hořkostí došlo, jak na ni všichni zapomněli tak rychle, ačkoli odešla jen před pár dny! A nebo nezapomněli? Nad otázkou bílé vlčice každopádně viselo podivné ticho a všichni to téma jaksi obcházeli. Nedokázal jsem najít jediný důvod, proč by ta tajemná bílá vlčice měla odejít, zvlášť tak z ničeho nic. Na jednu stranu mě to trochu mrzelo, na druhou stranu jsem si nedokázal pomoci a vyčítal jí, že se ani nerozloučila. Když se opouští smečka, je přeci slušností to aspoň oznámit, i kdyby jen Alfovi.
Nebo snad neodešla dobrovolně? To mi k ní také nesedělo, za tu krátkou dobu, co jsem ji znal jsem stihl pochopit, že přinutit ji udělat cokoli proti její vůli je téměř nemožné. Hněv, zmatek a zklamání se ve mně mísili tak chaoticky, až mě z toho rozbolela hlava.

Neubránil jsem se vydat ze sebe tiché zakňučení. Nemohl jsem si nic nalhávat, chyběla mi tu. Vždyť to byl po dlouhé době nějaký vlk, který byl ochotný se se mnou bavit. Ano, občas byla dost tvrdohlavá, zvlášť co se Feara týče, ale přesto...

Fear. Jejich šarvátky neměly konce. Byl snad on důvodem jejího odchodu?
Pokusil jsem se ty myšlenky zahnat pryč. Nemělo cenu se tím zabývat, no ne?

Svou pozornost jsem tedy raději obrátil jinam.
Něco nebylo v pořádku, stačilo se podívat na oblohu. Tohle nevypadalo na nějaký obyčejný zimní den. Husté mraky byly děsivě šedé, tak tmavé jsem je v životě neviděl. Chvílemi vzhlížely až černě, a měl jsem pocit, že se na mě hrozivě šklebí. Odvrátil jsem od nich zrak a jen celý ztuhlý tupě zíral před sebe.

Chvíli jsem jako v tranzu z toho výjevu nejistě pošlapoval na místě, než můj zrak upoutalo cosi jiného. Ten přicestovalec, černohnědý vlk s jasně bílým břichem mě nejspíš celou dobu pozoroval. Mlčky seděl na místě a mrskal ocasem.
Zmateně jsem se na něj podíval s pozvedlým obočím.

„Děje se něco...? Můžu ti... nějak pomoct?"

„Ne, ne." V očích mu pobaveně, ale zároveň trochu nejistě blesklo. „Jen mě zajímalo, co jsi tak urputně sledoval."

Trochu jsem se zamračil, ale rozhodl jsem se jeho zvědavost raději přejít klidným tónem. Netřeba se zatěžovat takovými hloupostmi, připomenul jsem si. „Možná, že na to jako samotář nejsi zvyklý, ale jen jsem pozoroval nebe. Dnes je vskutku podivné, že?"

Když vlk zaznamenal můj již uvolněnější tón, nejistota z jeho očí trochu vyprchala a on přitakal. „Už dávno jsem nic takového neviděl."

Jako na povel se, sotva co to dořekl, zvedl mrazivý vítr, který se mi nepříjemně zakousl do kožichu. Vyměnili jsme si s nováčkem udivené pohledy a já raději navrhl, abychom se prozatím skryli do doupěte.

Bělobřichý přicestovalec se usadil a já jeho příkladu následoval.

„Jak to teď bude s mým postavením tady...?" zamumlal z ničeho nic.

„V tomto ohledu byste s tvojí liščí kamarádkou mohli být pro smečku přínosem. Zrovna nám před pár dny zmizela omega."

„Takže ze mě bude omega?" otázal se spěšně, a já se jenom marně pokoušel rozluštit, co ten jeho tón měl značit.