Plameny smrti

19. Plameny smrti [THARET]

Cesta byla neuvěřitelně zdlouhavá, a utíkala opravdu pomalu.
Ještě horší však bylo, že s každým krokem jsem si připadal slabší a slabší. A bílá sněhová deka pode mnou nebyla ochotna jakkoli mi pomoci, s každým dnem jen rostla a já se do ní neustále bořil. Musel jsem vynakládat čím dál větší úsilí, abych se z ní nějak dostal.

Moje tlapy už po tom všem běhání odmítaly pokračovat. Jediné, na co jsem se zmohl byl zpomalený klus, i tak mě však bolelo celé tělo a jednou za čas se mi tlapky zkroutily, podlomily a já bolestivě dopadl na zem.

S čenichem zabořeným hluboko ve sněhu jsem vyčerpaně, přerývavě dýchal a prázdně zíral před sebe. Zimní krajina působila klidně a tiše, a slunce i nadále odmítalo vystrčit svůj čenich zpoza mraků. Zůstávalo ukryto v peřině z mraků, a já mu trochu zazáviděl. Také bych potřeboval něco, co by mne před mrazem a hladem ochránilo.
A v tu chvíli ke mně konečně vítr zanesl zaječí pach. Nebyl zrovna nejčerstvější, ale i tak. S trochou štěstí toho ušáka vystopuji.
Až příliš rychle pro můj zubožený stav jsem vyskočil zpět na nohy, takže jsem sebou trochu cukl bolestí, a potom jak nejrychleji jsem dokázal jsem následoval kořist.

Sice jsem sešel z cesty, která vedla k Melie, hlad však překřičel všechno naléhání na její záchranu a dostal se na první místo. Potřeboval jsem nějak zase nabrat trochu sil, jinak bych k liščí kamarádce už snad ani nikdy nedošel.

Když pach začal zesilovat, zpomalil jsem. Pak jsem ho konečně zahlédl, jak ve sněhu hledá potravu, stejně hladový jako já. Očividně mě již zaslechl, střihal ušima a měl je napjatě vztyčené. Zajíc však pořád stál na místě, dokud jsem se prudce neodrazil, abych k němu doběhl. To vystřelil i on a začal mistrovsky kličkovat mezi stromy, k mému neštěstí mnohem větší rychlostí než já.

Malátně jsem za ním klopýtal, a musel jsem se opravdu přemáhat, abych nezačal skuhrat bolestí. Pak mi však zajíc začal mizet z denního světla do tmavého houští. Viděl jsem už jen jeho bělostný ocásek, pak pouze hlavu, špičku dlouhých uší a nakonec jediná naděje na jídlo, jako by se úplně vypařila z povrchu zemského.

Ne, počkej, prosím! Já tě chci jenom sníst, neboj. Jenom zastav, slibuju, že to nebude moc bolet a bude to rychlé!

Zajíc však už byl dávno pryč. Nešťastně jsem se posadil do sněhu a hleděl do míst, kde zmizel.

„Proč jsi mě nenechal tě sežrat?" neodpustil jsem si, zatímco jsem rozvztekaně pleskal ocasem sem a tam. Jako naschvál na mě stromy tam zeshora k tomu všemu ještě shodily trochu sněhu.

Když jsem však znovu rozšířil nozdry, abych mohl nabrat okolní pachy, překvapeně jsem zalapal po dechu. Cítil jsem maso, bylo velmi blízko.
Začal jsem prohledávat okolní křoví, a pak jsem konečně spatřil mrtvou laň ležící ve sněhu. Na její srsti byla zaschlá krev a zároveň už i jemná vrstvička napadaného sněhu. Pravděpodobně ji někdo už před nějakou dobou ulovil, snědl tolik, kolik potřeboval a pak ji tu zanechal.
Potěšeně jsem zavrtěl ocasem.

Sklonil jsem hlavu k mršině a začal trhat maso. Normálně bych upřednostnil čerstvou kořist, přeci jen je to úplně jiný zážitek, když je maso ještě teplé a z úlovku prýští krev, která vám následně zbortí čumák...
Zasněně jsem se zatoulal ke vzpomínkám. Čerstvé maso jsem už dlouho nejedl...
Možná jednou zase někdy něco ulovím, třeba až se udravím.
Teď jsem však neměl na výběr. Buď vděčný za to, co máš, Tharete, brzy můžeš mít ještě méně, připomínal jsem si neustále. I tak jsem se nemohl zbavit pocitu, že veškerá moje hrdost a čest postupně zaniká, není-li už úplně pryč. Představoval jsem si, jak uhání pryč, dál a dál ode mě, až když je nedosažitelná se zastaví, naposledy se na mě zašklebí a navždy zmizí.
Stejně jako ten zajíc. Nemohl jsem na něj přestat myslet. Pak mě však něco napadlo – co když mě zajíc dovedl k tomuto cizímu úlovku úmyslně? Snažil se snad spasit svůj život tím, že mi ukázal cestu k něčemu ještě chutnějšímu, abych ho nechal být? Jsou zajíci až tak pokročilí v myšlení?

Až po uši zahrabaný ve svých myšlenkách jsem se přistihl, jak jen nehybně zírám před sebe. Zatřásl jsem hlavou a soustředil se na jídlo. Nejlepší části už očividně někdo dávno snědl, ale tak nebylo čemu se divit. Když nastává taková bída, každý myslí jen na svoje ukojení hladu, a celkově hlavně na vlastní přežití. Ostatní pak upadají do zapomnění a jejich životy se stávají malichernými a lhostejnými. Každopádně jsem neměl právo to lovci laně vyčítat – každý by se zachoval stejně, i já.
Neoznačil bych to jako sobectví, spíš jsem usoudil, že tento akt nejspíš spadá někam do kategorie pudu sebezáchovy.

Už zase ses dostal k nějakým teoriím a filozofování, plácáš blbosti, Tharete. Soustřeď se na cestu.

Ještě jsem ohlodal i ty nejmenší zbytky masa na kostech a olízl si čumák. Pak jsem konečně jakž takž opět uvedl své tělo do pohybu a pokračoval v hledání Melii.

                           🐾 🐾 🐾

S novým přívalem sil, které jsem nabyl z mršiny přišlo i trochu pozitivnější myšlení.
Zasycený žaludek sice nemohl vyléčit mé rány, bolest však pomyslně utlumil zahnaný hlad. Věděl jsem, že brzy znovu přijde, ale aspoň dočasně jsem od něj měl pokoj.

Možná bych se ale ještě měl aspoň na chvilku prospat... Ale až si budu jistý, že Melia je v pořádku.

Na hlavu mi dopadaly nové sněhové vločky, nevinně a jemně poletující ve vzduchu. Vždycky jsem ucítil, jak mě na chvilku zastudí a pak už jen rychle roztají. Trochu jsem zatoužil být vločkou – ony přeci musejí mít poměrně jednoduchý život, ne? Jediné jejich 'poselství' je vlastně úplně prosté a lehké, stačí se opatrně snést na zem chvíli zde pobýt a nakonec jen roztát, a buď se vypařit a navždy zmizet, či se prostě proměnit v kapičku vodu a proces podstoupit znovu. Nemusejí se trápit otázkou, zda najdou nějakou kořist a či na ně něco v příští minutě zaútočí... Jen padají a padají. Docela ideální a pěkně znějící život, no ne?

Radši jsem se zase vyprostil z toho zašmodrchaného klubka takových nesmyslných idejí, myšlenek a představ, než bych se do něj zamotal úplně.

Vločka ne vločka, poznal jsem, že tábor už je blízko. Zarážel mě však podivný pach, který visel ve vzduchu. Uši mi začali znejistěním klesat k hlavě, ale napomenul jsem se, abych nezačal předčasně sýčkovat.

Jakmile se mi však tábor rozlehl před očima, pochopil jsem, že něco opravdu je špatně.

Pohled, který se mi naskytl mě totiž donutil okamžitě, a velmi prudce zastavit, až do vzduchu vyletěla sprška sněhu.
Stáhl jsem uši k hlavě, nejistě zakňučel a trochu ustoupil. Začalo se mi svírat hrdlo a připadalo mi, že je teď obtížnější dýchat.

Přišel jsem pozdě...

Takovou zkázu jsem ještě v životě neviděl. Tábor byl celý srovnaný se zemí, a kdybych býval nevěděl, že tu kdysi existoval, asi bych si to ani nemyslel. Na zemi ležela povalená vlčí těla. Co však bylo ještě více zarážející než to, že se jejich hrudníky již nezdvihaly byly záhadné modré plamínky, které vesele plály po celém táboře. Některé se tyčily do výšky, jiné zase hořely při zemi, až postupně úplně zanikaly. Tančily úplně všude a jejich vlnění působilo vysmívavě až pomstychtivě.

Zalapal jsem po dechu. Zdálo se, že pachatel už nějakou dobu na místě činu není, bylo mi však jasné, o koho jde. Nikdo jiný to být nemohl.

Tak dlouho tě hledám, Bílý Ďáble... Když jsem to však konečně vzdal... naše cesty se setkávají?