Plameny smrti

21. Průzkum [THARET]

Na nic jsem nemyslel a okamžitě vystřelil kupředu. Rozhlížel jsem se kolem dokola, hledajíc jakékoli známky ryšavé srsti vyčuhující z nekonečného moře sněhu. Prohledal jsem snad každičký kousek tábora, a když jsem začal ztrácet naději, konečně můj zrak zachytil maličkou rezavou hromádku, zhroucenou a bezvládně ležící několik skoků přede mnou.

Teprve teď na mne dolehly všechny ty mrazivé myšlenky. Modrý oheň... pohroma... Melia... Melia! Musím k Melie!

Zatřásl jsem hlavou a vystřelil k místu, kde pohozené tělíčko leželo. Lapajíc po dechu jsem k němu sklonil čenich. Na teď již trochu prořídlé zrzavé srsti už byla zčásti tenká vrstvička sněhu.

„Melio...?" drknul jsem packou jemně do rezavého těla.
Žádná odpověď, ani vlastně nevím, co jsem čekal. Bezmocně, a trochu prosebně jsem se zahleděl do zpola zavřených kaštanových očí. Ten mrtvolný pohled mi dral srdce a zároveň drtil všechny zbylé naděje na prach, jako kdyby je rozšlapávala nějaká obří packa.

„Prosím, vstaň," špitl jsem.

Ozvalo se jakési slabé a tichounké zachrčení. Melia vynaložila všechny zbylé síly na otevření svých očí a dlouze na mě hleděla.

„T-tharete...?"

„Melio!" vydechl jsem, když mě polila úleva po chvíli šokovaného zírání. „Jak ti je? Moc se nevysiluj... Zvládneš mluvit?"

Jazykem jsem z jejího kožichu začal odstraňovat sníh, aby jí nebyla až taková zima. Liška vždy zachraptěla něco nesrozumitelného a pak jí zase klesla hlava, na celou větu se ale nezmohla. Zoufale jsem na ni hleděl, a přemýšlel, co dělat.

„Lio... Co se tady stalo?"

„Bílý ďá..." hlesla křehkým a třesoucím se hlasem umírajícího starého vlka, jenž rozhodně nevěstil dobro.

Věděl jsem to.

Jediná přeživší tohoto útoku se rozkašlala a mě pocákaly drobné kapičky karmínové krve, ale to jakoby jí pomohlo k aspoň částečnému návratu schopnosti mluvy. „Zdevastovala to.... t-tady, a pak... zmizela..." sípala moje liščí kamarádka, zoufale se snažíc ze sebe dostat co nejvíce slov, aby mi poskytla aspoň nějaké informace.

Překvapeně jsem zamrkal a strnul. Zdevastovala? Ona? Bílý ďábel je... vlčice?!

„Očividně... si přišla... pro B-bestii. Ta to ale asi... čekala... a předem s Betou... ut... utekli..."

Zamyšleně jsem sklonil pohled a chvíli neodpovídal. Bestii? Proč by Bílý ďábel chtěl zabít Bestii? Tohle je zajímavější a zajímavější...

„Děkuju Melio, zbytek mi povíš potom. Teď si odpočiň..."

Nejradši bych se vydal na cestu, moje kamarádka však rozhodně nebyla v stavu umožňujícím jí vstát, natož chůzi. Neklidně sedíc u Melii jsem tedy zatím sváděl vnitřní spor – jedna má část mě naváděla okamžitě vystřelit za Bílým ďáblem, neboť toto byla ta má jedinečná šance, druhá však navrhovala spíše varování okolních smeček před tím pekelným duem. A tak jsem jen bezmocně seděl a pokoušel se tu část mě, jež tak fanaticky opěvovala Bílého ďábla nějak potlačit.

Liiny oči se opět zavřely a hlava jí klesla k zemi, boříc se do sněhu tajícího pod teplem sálajícím z jejího těla. Její dýchání se začalo prohlubovat, až nakonec liška upadla do hlubokého spánku. Stočil jsem se kolem ní, abych ji trochu zahřál a pokračoval v přemýšlení.

Zůstaneme-li tu, nijak si nepomůžeme. Tohle místo bylo srovnáno se zemí modrým ohněm. Kdoví, co ta věc dělá, a zda je vůbec bezpečné se tu takhle ještě rozvalovat...
Nezbývalo mi než doufat, že Melia bude co nejdříve zase schopná aspoň nějakého jiného pohybu, než je jen zpomalené mrkání víčky.
To nevadí, připomenul jsem si, už hýbe čelistmi, a to je pokrok. Z nějakého důvodu jsem v té poznámce pocítil kapku sarkazmu, ale radši jsem to nechal být. Probuď v sobě trochu soucitu, Tharete!