Plameny smrti

11. Zajatec [THARET]

Probudil jsem se na stejném místě, na kterém jsem usnul. Ležel jsem v sněhu a přes noc ho kolem mě ještě hodně napadalo, tak jsem vypadal, že jsem jeho součástí. Teď už ale nesněžilo.

„Hh..." zamumal jsem a pokusil se vstát. Oklepal jsem ze sebe sníh a rozhlédl se. Stromy bez listí byly obalené bílým sněhem stejně jako já. Obloha byla zašedlá a teď už jsem v ní marně hledal slunce.

Oběť, připomněly mi myšlenky. Zatřásl jsem hlavou. Jak mám ale nějakou najít? Pokusil jsem se najít jakýkoli vlčí pach, který bych mohl stopovat, ale nikde nic. Všude jen sníh.

Budu na sebe muset upoutat pozornost, pomyslel jsem si. S hlasitým štěkotem jsem se tedy rozběhl lesem. To ale jen přimělo pár ptáků vzlétnout ze stromů, jinak nic.

Povzdechl jsem si. Neměl jsem ani tušení, co mám udělat. A tak jsem se jen nejistě rozešel náhodným směrem.

•••

Zvedl jsem tlapu... Překročil jsem cizí hranice. Zase... Cítil jsem to. Sevřel se mi žaludek. Tohle nebyla horská smečka, tahle byla jiná.
Nemáš co ztratit, jen život, zhodnotily mé myšlenky situaci. Protočil jsem očima a do území nakonec pokračoval dále.

Nikdo tu zatím nebyl vidět. Radši jsem se ale zdržoval při hranicích. Za chvíli jsem objevil jakousi noru. Kdokoli v ní mohl být, ale přesto jsem opatrně a roztřesně do ní vkročil.

Chodba byla dlouhá a na jejím konci nebylo skoro nic vidět. Zamrkal jsem a čekal, až si mé oči přivyknou na tmu. Musel jsem ale jednat rychle. Pak jsem ztuhl a měl tu největší chuť utéct.

Leželo tam... Tělo. Nepohřbené tělo. Byl to nějaký mladý šedostříbrný vlk, podobně starý jako já. Musel zemřít nedavno, jeho oči byly jen zlehka potaženy posmrtnou mázdrou a celkově vypadal poměrně v pořádku.

Žaludek mi ale svíral fakt, že se nacházím na území cizí smečky a tohle je jejich člen. Proč by ho tu ale smečka nechávala...? Asi neměla čas ho pohřbít...

„Promiň," zašeptal jsem mrtvému mladému vlkovi.
Opatrně jsem tělo uchopil a táhl ho pryč.

                               •••

Pustil jsem tělo na zem a nejistě zvedl pohled ze země.
„Máš oběť? Výborně. Odveďte ho taky," poručil Beta.
„Cože!?" zděsil jsem se, „tohle musí být nějaké nedorozumění!"
„Není," zavrtěl hnědý vlk rozhodně hlavou a mě už další dva táhli pryč.

Vlci mě odvedli do jakési nory. Ležela v ní schoulená rezavá hromádka.
„Melio?" zachrčel jsem a zalapal po dechu, když mě k ní hodili a mě to vyrazilo dech. Žádná obrazná řečení – doslova.

Liška překvapeně zamrkala. „Ahoj Tharete."
Netušil jsem, co říct. Vše, co se mi dralo na jazyk byly jen blbosti k navázaní konverzace, na které jsem si dokázal odpovědět sám. Jak dlouho tu jsi? Jak se máš? Co jíš?

Povzdechl jsem si. „Co budeme dělat?"
„Netuším. Umírat," pokrčila Melia rameny a švihla neklidně ocasem.
Bělostná špička jejího ocasu byla v nepřirozeném úhlu podivně zahnuta.
„Co ti to...?"
„Je zlomený," zamumlala a ostře dodala, „jak vidíš."
„Aha..."

Náhle se ozvalo Betovo vytí.
„Svolávání smečky," poučila mě Melia.
Zavrčel jsem, jako by to byla samozřejmost. „Já vím."
Oba jsme se pokusili nahlédnout na smečku před námi. Moc se toho vidět nedalo, hlídka nás 'zajatců' byla příliš blízko.

Hnědý Beta si odkašlal. „Teď budete všichni svědkem mimořádné události..."
„Já už dlouho tušila, že se něco děje!" pískla liška vedle mě.

„Máme obě pírka..." pokračoval druhý nejvýše postavený vlk, „takže můžeme vyvolat Bestii. Už nebude mrtvá a jen legenda, bude opět stát před námi, přesně jako před stovky lety, kdy byla potrestána tímto prokletím.
Ano, slyšíte správně. Už ne jen do nějakého těla, teď tu před námi bude stát sama, sama Bestie. Toto je historický moment, vážení. Bestie je zpět, živá."

Bestie... Jistě nemyslí tu Bestii, že? přesvědčoval jsem sám sebe, ale bylo to zbytečné...