Plameny smrti

25. Zamrzlý pahorek [THARET]

Chvíli jsem nerozhodně přešlapoval na místě a přemítal, kudy se vydat. Melia přeci mohla být kdekoli. Mlhavý opar i rozvířená sněhová pokrývka poletující ve vzduchu už však naštěstí začaly zvolna klesat k zemi a viditelnost se po malých krůčcích zlepšovala.

Vydal jsem se na druhý konec pahorku, který byl o něco hustěji posetý zplihle stojícími stromy. Unaveně na mě shlížely a vypadaly, jako by podřimovaly, jednak po náročné mrazivé bouři, jednak kvůli zimnímu období.

Prosmýkl jsem se úzkou mezerou mezi dvěma takovými kmeny. Jak se kopec postupně začal svažovat dolů, cesta začínala být mnohem hůře prostupná než ta, kterou jsem se sem dostal, ale zatím nemělo smysl se otáčet. V mém nitru plápolal jistý plamínek naděje, že liška tenhle seschlý a promrzlý porost třeba mohla využít jako úkryt.

Občas se vyskytl strmější úsek a tlapy mi začaly nepříjemně podkluzovat. Každou chvíli jsem měl pocit, že se rozplácnu do sněhové deky pode mnou, musel jsem tedy zatínat všechny svaly ve svém těle, abych tomu zabránil. Špičaté větve, překrývající se jedna přes druhou jako chapadla, se na mě totiž vskutku nepříjemně a zubatě šklebily. Pokud bych se začal kutálet dolů, hrozil mi náraz do jednoho ze stromů, a v tom ještě méně šťastném scénáři by se k tomu připočetly i všechny ty větve zabodané do těla.

Opatrně a ztuhle jsem se tedy po malých krůčcích sápal dolů, a když jsem se konečně dostal na rovnější plochu, s překvapením jsem si povšiml, že na mě místo úlevy začíná z ničeho nic doléhat jakýsi podivně tíživý pocit.
Atmosféra se náhle změnila, jako by zhoustla. I těch málo zbylých lístků na stromech, jež ještě neuhynuly mrazem se zuřivě třepotaly, jako by je cosi naprosto vyděsilo.

Z toho zvláštního pocitu se mi sevřelo hrdlo. Nestihl jsem se však ani pořádně porozhlédnout, když mě něco bolestivě přikovalo k zemi. Zoufale jsem zalapal po dechu překvapením i svým náhlým a bolestivým dopadem na zem.

V uších mi začalo rezonovat hluboké vrčení, a já měl pocit, že jsem ho už někdy slyšel, neboť takhle nevrčí běžní vlci. Tohle vrčení bylo mnohem silnější, hlubší, ostré jako tesáky, jež mi cvakaly před tváří. Ten příšerný zvuk se mi zařezával do slechů a já ještě stále nevěděl, co se děje. Možná už je konec...?

Čekal jsem bolest, jakoukoli. Když už jsem myslel, že nějaká opravdu přijde, vzduch prořízlo polekané vyjeknutí.

„Ne, Tharete!"

Melio...?

Rozevřel jsem pevně semknutá víčka a očima se snažil hledat lišku, jejíž hlas jsem právě uslyšel. K mému překvapení se můj pohled však setkal s naprosto cizím. Shlížel na mě pár dvou ledově modrých očí, nehybně a mlčky se do mě zařezával. Měl jsem pocit – pokud to v tom mrazu vůbec bylo možné–, že mě při pohledu na ně ovál kousavý chlad.

Zacouval jsem a podařilo se mi rozklepaně vstát. Přede mnou stála bílá vlčice, která byla sice menší než já, ale jak se tam tak sebevědomě a chladně tyčila, připadal jsem si oproti ní maličký. Vypadala nehnutě jako skála, téměr jako by snad ani nedýchala. Beze slova jsme na sebe jen zírali.

Vzápětí zadýchaně přicupitala Melia. Zraněnou tlapku si s bolestnou grimasou přidržovala u těla, nejspíš ji použila při běhu a teď se za to dostavila daň.

„Tohle je Tharet, toho nech, prosím," pískla směrem k bílé vlčici trhaným hlasem. Ta se na ni letmo podívala, střihla ušima a možná s mírnou provinilostí lehce snížila svou hlavu.

„Co se tady děje?" chtěl jsem vědět. Strach se ze mě už skoro vytratil, když jsem viděl, že Melia a ta vlčice se znají. V mém hlase ho teď vystřídal rozhořčený tón.