Plameny smrti

3. Cesta [THARET]

Mel se na mě krátce podívala když jsme se prodírali bažinami.
Dělal jsem, že jsem to neviděl a hrnul se dál.
Obloha se začala pomalu z rudozlatých tónů barvit do temně modré.
Liška znejistěla.
„Melio. Pojď."
Uši jí klesly k hlavě.
„Ne... To nebyl dobrý nápad. Jsme moc blízko lesa... lesa zkázy."
„To zní hezky! Teď už pojď!"
Uchopil jsem ji za krk a ona jen zasyčela. Jen si vymýšlí. Nechce se jí chodit.

„Co ti pomůže na tom, že najdeš bájnou nestvůru?" pokusila se Melia opět ustoupit.
„Prostě mě to fascinuje..." zahučel jsem.
„Jak vlastně vypadá..?" zeptala se tiše Mel.
„No... To ví každý. Tenhle úryvek z matčina vyprávění si pamatuji... Počkej... Už vím! Zableskly se ostré tesáky jako šavle. Z temnoty se vyřítilo sněhově bílé stvoření. Srst mělo plnou šrámů a šarlatové krve. Ledově modré oči probodly nehybné tělo na zemi.
Tvor zvedl pysky, vycenil tesáky a vydal nadpřirozené vrčení. Znělo úplně jako kdyby se brousilo léta, jako kdyby to byl jediný zvuk, co kdy Ďábel vydal.
Po chvíli byl jedním skokem pryč."

„Aha... O tom jsem nikdy neslyšela..." zamumlala Melia nezaujatě, „ale Tharete, uvědomuješ si doufám že je to vrah. Ďábel zabil desítky vlků, lišek... Různých tvorů. Je to nezastavitelná nestvůra. Podle toho, co říkáš tedy. Přijde mi, že toho z toho chudáka děláš jen nestvůru."
„Nikdo nezabíjí jenom 'protože prostě'. Je tu důvod. Já ho musím zjistit. Nikdo neví nic o minulosti Bílého Ďábla. Proto musím být první," řekl jsem.
Liška si povzdechla:
„Až se ti vrhne po hrdle, prchám bez ohledu na tebe, blázne."
Pokrčil jsem rameny.
„Lišky byly odedávna srabi," neodpustil jsem si poznámku.
Melia zlostně zasyčela.
„Klídek Lio," uchechtl jsem se s přitroublým úsměvem. Meliin výraz ztvrdl.

Z bažin jsme se dostali na kamenitou stezku. Moje společnice otráveně nadskakovala.
„Co se tak šklebíš, vlče?" sykla.
„Ale nic..." zahuhňal jsem pobaveně, „jsou to jen kameny, milá zlatá. To tě nezabije."
Melia se nebezpečně zablesklo v očích, až jsem zmlkl. „Zkus si po těhle ostrejch šutrech chodit s poraněnou tlapou."

Protočil jsem očima. „Fajn. Potřebuješ si snad odpočinout?"
„Ne!" zaprotestovala liška, aby skryla únavu, ale stejně nezněla moc přesvědčivě.
„No tak prosím. Jdeme dál."
„Hm..."
Za chůze jsem se na ni otočil. „Řekni mi něco o sobě. Mezitím, co tu tak chodíme... Moje plány už znáš."
„No, tak však to s tou sestrou, že..." Lhala. To bylo jasné, hned na první pohled.
„Ty žiješ s rodinou? Jsi už dospělá, proč zůstáváš s rodiči?" zeptal jsem se.
„Já..." Na chvíli se odmlčela a pak nejistě pokračovala: „Mám s nimi velmi hluboký citový vztah..."
Nakrčil jsem bílý čumák. „Áha..." Zajímavé...

Od té chvíle už Mel mlčela.
Podzimní krajinkou se proháněl vítr, ochladilo se a z nebe začaly padat maličké vločky. První letošní sníh. Na šedé obloze jsem marně hledal slunce. Raději se ukrylo za mraky, pomyslel jsem si. Nejradši bych udělal to samé. Jen se schovat a zůstat v teple. Při té myšlence jsem se ale jen otřásl, ve snaze dostat ze své srsti to chladivé mokro.

Melia to ale měla evidentně ještě horší, poněvadž její kožich byl řidší než můj.
Podíval jsem se na ni a nejistě se k ní přitiskl, abych ji zahřál.
Trochu křivě, ale vděčně se na mě usmála. Tak jsme jen mlčky kráčeli mokrou krajinou, bok po boku, vlk a liška. Musel to být zvláštní pohled...

Pokračovali jsme takto pěkných pár minut, dokud jsem nezakopl a čenich se mi nezabořil do bláta.
Melia se uchechtla a já otráveně zavrčel.
„To spadneš i na rovné zemi?" pozvedla liška obočí.
„No to tedy ne! O něco jsem... zakopl..." zamumlal jsem zatímco jsem se díval, co to bylo. Naklonil jsem hlavu zmatením na stranu.
„Co je to Tharete?"
„Pírko..." Zvedl jsem ho ze země. Lidský náhrdelník s modrým pírkem.
„To je zvláštní věcička... Modré pírko jsem na skoro žádném ptáku neviděla..." zamumlala liška.
„Já taky ne, aspoň ne takovýhle odstín."
„Necháš si to...?" zeptala se Melia nejistě. Kývl jsem. „Ano, zatím ano. Proč ne, že?"
Melia pokrčila rameny a nic nenamítala.
„Dobře... Um, kdo to ponese?"
Liška se rozesmála. „To se toho bojíš? Tys to našel a chtěl sis to nechat, tak si to nes sám."
Náhrdelník jsem radši chytl do zubů za šňůrku, neměl jsem odvahu si ho na sebe dát. No, nejspíš to byl jen nějaký starý lidský krám, co tu vyhodili, že...?

Tak, pírko opět na scéně. Kapitola možná trochu kratší, než jsem zamýšlela, opět...
Také se omlouvám, že mi nedošlo, že když říkám Melie 'Lio' může to znít jako ta Lia z Modrého ohně. Ta už se tu ale nevyskytuje.
Pamatuje na ni vůbec někdo? xD

Příště už Blizzard ᵔᴥᵔ ^^

💙Bloody💙