Plameny smrti

20. Sny [BLIZZARD]

Všude kolem mě byla neuvěřitelná tma, a já neviděla ani na krok. Na hrudi mě tížilo podivné prázdno a kdykoli jsem chtěla udělat krok dopředu, měla jsem pocit, že jsem absolutně ztratila jakoukoli kontrolu nad mými končetinami.

„Blizzy."

Našpicovala jsem uši a překvapením pootevřela tlamu. Ten jemný, konějšivý hlas...
Rychle jsem zamrkala, abych se lépe zorientovala v tmavém prostoru kolem mě a oči doširoka rozevřela. Pak jsem doslova slepě hlas následovala.

„Blizzy, tady jsem," ozval se klidný, pobavený smích.

Na hlavě jsem ucítila jakýsi dotek a pak se moje vidění konečně vrátilo do normy. Všude kolem bylo jen bledě modré nic, až na jednu postavu, která na mě hleděla. Překvapeně jsem na siluetu zamžourala. To...

„Flamey!" vyjekla jsem, lapajíc po dechu v naprostém úžasu. Rezavý vlk přede mnou poklidně seděl, ocasem uvolněně bušil do země a na pyscích mu visel upřímný úsměv. V jeho modrošedých očích tančily veselé jiskřičky.

Nemohla jsem z něj spustit oči, bylo to tak dlouho, co jsem ten úsměv viděla naposledy. Dodával tolik pozitivní energie a byl tak hřejivý, že jsem měla pocit, jako bych byla v naprostém bezpečí.
Všechny moje instinkty mě naváděly, abych mu okamžitě skočila do objetí, zabořila svoji hlavu do jeho srsti a už nikdy neodešla, brzdila mě však ta doba od naše posledního setkání. Nevěděla jsem, jak by reagoval, tak jsem jen jako zakovaná seděla bez jakéhokoli pohybu na místě a strnule se usmívala jako nikdy. Na hrudi mě ale stále tížila mírná nejistota.

„Flamey, já –"

„Blizzard," přerušil mě a já pocítila mrazivý spár svírající mé srdce. Kde se vzal ten vážný, chladný tón? Vždyť ještě před chvílí tu seděl ten veselý Flame...
Znejistěla jsem, uši mi klesly k hlavě, úsměv povadl a moje oči zchladly. Okolní bledě modrý svět rázem ztmavl.

Přivřela jsem oči. „Poslouchám," opáčila jsem mu tónem mnohem mrazivějším, než byl ten jeho. Až jsem si říkala, jestli jsem to nepřehnala, měla jsem však tendenci mu jeho chování oplatit. Nejdřív se tvářil tak přátelsky... a teď? Aspoň pozná, že jsem se změnila.

„Bojím se o tebe," přisvědčil bez jakéhokoli obalu.

Projela mnou vlna vzteku a pobouření, jako nějaký elektrický výboj a zježila se mi srst. Otráveně jsem vyštěkla: „Já jsem v pohodě! Proč ze mě všichni děláte neustále blázna?!"

„Počkej, ne, prosímtě Blizzy, já nemluvím o tvé psychice –"

„Promiň."

Nadechl se, aby pokračoval. „Když jsi byla v Avalanchově smečce, měl jsem aspoň jistotu, že tě snad někdo z nich i případně ochrání. Jenže teď... teď jsi utekla, Blizzard. Proč? Nebyli ti dost dobří?"

Odvrátila jsem pohled a chvíli mezi námi bylo napjaté ticho. „Víš..." začala jsem po chvíli znovu, „je to právě naopak. Utekla jsem abych... abych je ochránila."

Zrzavý vlk překvapeně střihl ušima a mlčky na mě zíral. Pohledem mě jednoznačně vybízel, abych pokračovala.

Povzdechla jsem si. „Tím, že jsem spálila tábor horské smečky, ve které jsem pach Bestie ucítila... Jsem ji vlastně vyprovokovala, aby mne pronásledovala. To byly a nadále jsou mé úmysly, zamýšlím totiž odvést Bestii co nejdále od Avalanchovy smečky a pak..."