Plameny smrti

5. Říční past [BLIZZARD]

Pochmurně jsem se ploužila krajinkou. Bylo tu ticho.

Vlastně jsem tu už dlouho neviděla žádnou smečku. Ani vlka, jediného vlka samotáře. Bylo tu úplně mrtvo, připadala jsem si jako poslední tvor na zemi, ačkoli mi bylo jasné že nejsem.

Nedalo se ovšem říci, že by mi společnost chyběla, smím – li být upřímná – jako samotářka mi bylo lépe než jako smečkovému vlku. Možná jsem měla méně potravy, ale nemusela jsem se nikomu podřizovat či být trestána. Teď mě trestala jen příroda, třeba hladem. Připadala jsem si ale volněji.

Tady v horách už začínala zima. Na řece už byla celkem silná vrstva ledu a blyštila se ve světle slunce.

Opatrně jsem k ní došla a bezhlavě vstoupila na led abych řeku mohla překročit. Led mě udržel, jen mi podkluzovaly nohy. Různě jsem se do sebe motala, musela jsem vypadat směšně.

Jenže to už se ozvalo praskání. Nastražila jsem uši, a než jsem se stihla podívat vůbec pod sebe, ocitla jsem se ve studené vodě. Začala jsem panikařit.
Voda v řece mě nesla pryč, a moje puklina kterou jsem propadla mizela v dáli.

Z úst mi vyšlo pár bublinek.
Ne, ne! Já, já Bílý Ďábel přeci nemohu umřít tak ubohou a pošetilou smrtí!
Jenže nebylo cesty ven. Plavat proti proudu by nešlo, řeka tekla poměrně rychle. Evidentně byla zamrzlá jen na hladině, a to i přesto, jak chladné období bylo.

Čumák mi začala naplňovat voda.
Plíce mě bolestivě řezaly, jak prosily o kyslík. Zakňučela jsem, ale opět ze mě vyšly jen bublinky. Voda si hrála s mým tělem, otáčela ho, házela ho ze strany na stranu.

Utíkaly mi poslední minuty. V duchu jsem nadávala, jak hloupá jsem. A pak už se mi jen zatemnilo před očima.

•••

Unaveně jsem zamrkala.
„Tak už ses probudila," poznamenal někdo za mnou.
Prudce jsem se napřímila, ale bolela mě noha.
Shlížela na mě hnědá vlčice.

Vyskočila jsem do obrané pozice a zavrčela na ni.
„Takže jsi jedna z těch egoistických nevděčníků? Zklidni se a posaď se, právě jsem ti zachránila život," zamumlala lhostejným hlasem.
Nejistě jsem se posadila a zadívala se na ni.

„Jací egoističtí nevděčníci?" zeptala jsem se.
„Ále..." mávla vlčice tlapou, „to jsem tak jednou lovila zajíce. Našla jsem pár vyhladovělých vlků. Úplně kost a kůže, to ti teda řeknu... Bylo jich asi sedm.
Ze slitování a naivity jsem jim nabídla kus mého úlovku. Ani nepoděkovali... Jen se obrátili a odešli. Takhle prý žebrají u hodně samotářů, na smečky si netroufnou," vysvětlila.

„Ehm... děkuji. Já stejně měla v plánu poděkovat," pokusila jsem se vyznít mile jako ona, „jinak mě ještě nezastavili."
„To buď ráda. Víš... nezachránila jsem tě úplně 'jen tak'. Napadlo mne, že by ses mi odvděčila jednou... věcičkou..."
„To jest?" můj hlas znovu zchladl.
„Že bychom byly spolu jako dvě samotářky. Dvě jsou silnější než jedna a těch sedm by se tě mohlo bát. Ehm, pardon! To nemyslím špatně já jen –"
„Jsem Bílý Ďábel, vím," zavrčela jsem otráveně, „ale kdybych řekla 'ne' tak bys mě nezachránila?"
„Cože? Bílý Ďábel? To je nějaký titul? Asi velký, mluvíš o tom často..."

Měla pravdu. Prohlašovala jsem to, jako kdybych na to byla hrdá. A byla jsem? Kdo ví, radši si to nechám jen pro sebe. Nepoznají mě jen tak. Nejsem jediný bílý vlk na světě. Takže o tom prostě už nebudu mluvit.

Jak jsem vůbec získala pověst zabijáka a stala se legendou? To je směšné, nikoho jsem nezabila. Tedy... jen když jsem musela. Ale to dělá každý... No dobře, teď lžu sama sobě...

„Uh... prostě..." zachrčela jsem, čímž jsem prolomila ticho a postavila jsem se na tlapy, „děkuji za nabídku, ale ne. Silou si vystačím sama."
„Budeš litovat..." zamumlala.
„Nemyslím si."
„Jsi silná, ale taky dost sebevědomá. Nechci říkat že jsi hloupá, ale... no, však uvidíš sama až ty žebráky potkáš," usmála se trpce, „chtěla jsem ti pomoct. A mimochodem, jsem Maple. Tato informace ti ale nejspíš k ničemu nebude... No, doufám že přežiješ. Nashledanou."
Hyperaktivně odskákala pryč.
„Radši sbohem." Nakrčila jsem čenich a taktéž odkráčela. Jak divné vlky je občas možné potkat...

Zaryla jsem drápy do země a vstala.
„Hmpf..."
Poklusávala jsem kolem břehu řeky.
„Jen mě chtěla vyděsit, ale Blizzard nikdo nevyděsí," řekla jsem si tiše.
Měla jsem se lépe zaměřit na její pach.
Vypadala na samotářku, ale mohla lhát.

„Nechtěla jsem tě vyděsit."
Prudce jsem se otočila.
„Tys ještě neodešla?" zavrčela jsem.
„Ještě jsem se chtěla na něco zeptat."
Přivřela jsem oči, ale poslouchala.
„Potřebuji aby ses přidala do naší smečky. Je nás málo."
„Tvrdila jsi že jsi samotářka!" trhla jsem sebou a vycenila jsem na ni tesáky, „nemám ráda lži."
„Já tu smečku chtěla opustit, a ty bys mi pomáhala přežít, jenže si nechtěla tak mě napadlo tohle..."
„Prostě mě chceš zneužít."
„Ne!" kníkla.
„Hah... No, se smečkami nemám nejlepší zkušenosti, a nemám chuť družit se s lháři."
„Prosím..."
„Jaké postavení by mi bylo uděleno?" zamračila jsem se.
„Eh... Hlídka? Nevím, to nezáleží na mně."
„Hm... Zkusím to. Zatím jen chvíli. Pokud zjistím, žes mě zavedla do pasti, zabiju tebe i celou smečku..." výhružně jsem zavrčela a skrčila se nad ní.
Teď jsem ale zase lhala já. Copak by jedna vlčice mohla zabít celou smečku? Na Maple to ale udělalo dojem a vyděšeně odskočila. Potom opatrně kývla a ukázala mi kudy do jejich tábora.

•••

Hnědošedá vlčice mě dovedla přímo doprostřed tábora.
„Maple... Kdopak to je?"
Za námi stál napřímený šedý vlk s černou náprsenkou.
„To je... eh, tahle vlčice se chtěla přidat Alfo."
Lež. Já se nechtěla přidat.

„Jak se jmenuješ?" zeptal se mě s přivřenýma očima.
„Blizzard," odpověděla jsem přiškrceným hlasem. Nechtěla jsem tu být.
„Dobrá. Zatím budeš Omega. Budu tě ale sledovat, což znamená, že ti klidně hrozí vyhazov."
Doufám že mě vyhodíš...
Nejistě jsem se posadila.
Chci pryč...

„Uhm... dobře..." kývla jsem, když mi došlo, že na mě civěl a já celou dobu mlčela. Odploužila jsem se na kraj tábora a lehla si tam.
Alfa s Maple po boku za mnou ale došli s pobavenými úsměvy na tvářích.
„To budeš spát tady?"
„Proč ne?" naklonila jsem k nim hlavu.
„Máš zvláštní zvyky... Zatím budeš pobývat v noře Omegy. Ano?"
„Mhm..." zahučela jsem a vstala na nohy. Tohle bude ještě zajímavé...